Vzpomínka, trochu veselá

Bývám svými odpůrci napadána, že si na všechno jen stěžuji, nedokáži napsat nic veselého. Je pravda, že píši hodně pochmurně, ale jsou mezi mými články i veselé příběhy ze života, jenže ty jsou velmi málo čtené. Dnes nebudu psát o politice, zavzpomínám na věci veselejší.

Když jsem v roce 1993 přišla o práci a dlouho marně nějakou hledala (bohužel dnes jsem na tom podobně, ovšem za horší situace), říkala mi tehdy dcera: „Maminko, dívej se na to tak, že konečně budeš doma vařit a já nebudu muset chodit na ty hnusné obědy do družiny!“ Byla to pravda, abych se úplně nezbláznila, tak jsem vařila obědy i teplé večeře, experimentovala, jak se dá z mála žít. Dcera si nestěžovala, naopak všude vyprávěla, že mamka umí dobře vařit. Proč to vlastně píši? Já totiž velice nerada vařím a pokud musím stát u sporáku, ta pouze proto, aby se nezemřelo hlady, když na restaurace a hotová jídla scházejí finance. Nevlastním žádnou sbírku kuchařek ani receptů, prostě vařím z toho, co vařívali rodiče, babička a z toho co dům dá. Kupodivu se to tedy dá jíst. To jsem, ale poněkud odbočila. Chtěla jsem napsat veselou vzpomínku, která se týká právě vaření. V mládí jsem se moc zdravě nestravovala, dnes by se již podobný zážitek nestal. Jako hodně zaměstnaná mladá matka jsem sice dceři uvařila její oblíbenou krupicovou kaši (v jednom svém článku jsem o tom psala), ale sama sobě jsem si nejraději namazala chleba s domácím sádle a posypala pokrájenou cibulí. Velmi nezdravé, ale chutné… Praktikovala jsem to pár let. Jenže jsem si vykoledovala pěkný trapas. Jednou přijdouc pro dcerku do školky, mi paní učitelka sdělila, že se s dětmi bavily, co umí maminky nejlépe vařit. No a mé dítě upřímně sdělilo: „Moje maminka umí nejlépe uvařit chleba se sádlem a cibulí.“ Paní učitelka mi to řekla, abych se připravila, co se bude asi na malé vesnici povídat, protože děti doma nemlčely. Byla jsem rudá jako rak, poděkovala a při odchodu ještě učitelka říkala: „Já vím, že doma vaříte, ale to víte, děti takhle neuvažují.“ Doma jsme se tomu smáli, ale ještě dnes po čtvrt století si občas někdo rýpne: „Co budeš vařit? Zase chleba se sádlem?“ Ráda na ty časy vzpomínám a jak ráda bych si ten krajíc namazala, jenže již dávno nechováme prase a domácí sádlo jsem neviděla ani z rychlíku. Tak nevím, zda vás moje vzpomínka pobavila, ale já se usmívám ještě dnes.