Vzpomínka na dovolenou v Rusku

V životě jsem toho do zahraničí mnoho nenacestovala, za éry komunismu jsem nepatřila mezi spolehlivé a tak pouze několikrát Maďarsko, jednou Polsko a jednou v tehdejší NDR.

Dnes se může jezdit všude, ale to si já rozhodně z finančních důvodů dovolit nemohu, takže zlatá svoboda, ale ne pro všechny. V první polovině osmdesátých let družstvo, kde jsem tehdy pracovala, dostalo dva lístky na týdenní letecký zájezd Moskva-Leningrad (dnes Sant Pětěrburg). Zavolal si mne vedoucí: „Tak bysme Vám rádi dali ten zájezd, je to levné, pouze osm stovek, jenže nejste ani ve Svazu přátel, tak si to promyslete.“ V kanceláři jsem si z toho dělala legraci, že přece nebudu vstupovat do složky, která dělá jednou za rok schůzi, každý dostane chlebíček a poslechnou si vystoupení několika školáků. Jenže moje šéfová byla jiného názoru: „Nebuď hloupá, za těch osm stovek poletíš letadlem a něco uvidíš.“ Tak jsem slavnostně podepsala přihlášku a mohla jsem se chystat na velkou cestu. Jela jsem s dívkou, která jela bez problémů, byla dělnice. Moc jsem ji neznala, jen jsem věděla, že chodí o berlích, zašla jsem za ní na dílnu, abysme se trochu poznaly. Domluvily jsme se, kterým autobusem pojedeme do Prahy a pak jsem byla hlavně nosič jejího kufru, protože jsme byly obě trdla, tak jsme si na nádraží vzaly taxi, které jsme vůbec nepotřebovaly, akorát jsme zbytečně vyhodily peníze, cestovní kancelář byla tak pět minut chůze, jenže to nám nikdo neřekl, již tehdy byli taxikáři sebranka podvodná. Let byl nádherný, zážitek na celý život. Prvně jsem okusila kaviár, nechutnal mi a dokonce jsme dostali i šampáňo. Ubytování bylo hezké, bylo to krátce po olympiádě, takže všechno bylo na naše poměry přepychové, na pokoji byla dokonce televize. Ještě jsme neměly ani vybaleno a již ťukaly recepční a pokojská, v rukou peněženky a pomalu by od nás koupily všechno, hlavně punčocháče, až později jsem pochopila jaká byla v tom tolik opěvovaném Sovětském Svazu bída. Velkým zážitkem byla návštěva Státního cirkusu, špičkové výkony, ale šokovalo nás, že artistky mají silonky se švy, proto tak velký zájem o toto zboží. Senzační bylo vystoupení kouzelníka, pamatuji si, že se to jmenovalo:“Čelavěk Nevidimka“, vše bylo v černé a bílé barvě, v kruhové maneži, dodnes nechápu jak do ten iluzionista dělal, že se zvedaly bílé předměty a jeho černá postava mizela. Nikdy jsem nic tak zajímavého neviděla. S kolegyní jsme si moc nerozuměly, ale snášely jsme se. Jednu výhodu to mělo, že byla o berlích, při mnohahodinové frontě na Lenina se nám dostalo privilegia a mohly jsme jít bez čekání. Koukala jsem na tu ikonu komunismu a šeptala, že je to obyčejná vosková figurína. Co nám pomohlo, že jsme nemusely stát frontu, když jsme pak hodiny mrzly při čekání na ostatní účastníky zájezdu, abychom se našli, tenkrát mobily nebyly. V Moskvě jsme nakoupily obvyklé zbytečnosti, Helena si koupila digitální budík, já panenku pro dceru a dva velké pytle bonbonů, aby mohla vzít do školky, rublů bylo stále dost, tak ještě rádio, matrošku, samovárek a zbylo i na foťák s bleskem, jen tu stříkací pistoli jsem nikde nenašla. Zážitek byl taky noční přesun do Leningradu, z hotelu jsme jeli metrem, to bylo tedy dílo, nejdříve jsem hodila na schody kufry, pak pomáhala Heleně, pak úprk po schodek, chytat kufry i Helču, no mockrát bych to absolvovat nechtěla. Cesta vlakem byla v noci, z krajiny jsme neviděli nic, skutečně turisté mohli pouze na místa, kterými se mohli chlubit, nikdo nesměl vidět místa, která nebyla reprezentativní, měli jsme všude vytýčenou trasu a zbytečné bylo se pokoušet zabloudit. Noční jízda započala tradičním dobrým ruským čajem a skončila probuzením za šera. Opět nám naservírovali jejich tradiční nápoj. Při ubytování v Leningradě došlo ke zmatkování, dali nám klíček 815, přemýšlela jsem u výtahu:“Tak to tedy nevím, ale tento barák určitě nemá osm pater.“ Za námi stal mladý muž, pochopil, že nejsme zdejší, vzal mi klíček z ruky a zmačkl 2. patro. Galantně nám odnesl kufry a rozloučil se. Večer jsme se právě chystaly, že se projdem po městě, když někdo zaklepal. Náš starý známý z výtahu, představil se jako Voloďa Martinov, přinesl čaj, spirálku na ohřev vody a krabici čokoládových cukrátek. Docela jsme se za ty tři večery skamarádili, povídali jsme si o životě u nich a u nás, byl voják z povolání. Ten poslední večer se rozloučil, že nám ráno přinese adresu a pomůže s kufry. Chvíli po jeho odchodu zazvonil telefon, zvedla ho Hela a hloupě se hihňala, pak mi strčila sluchátko, že chce mluvit s tou druhou. Trochu nechápavě jsem se ohlásila, z druhé strany se ozval nepříjemný mužský hlas, mluvil česky: „Dobrý večer, je u vás Martinov?“ „Není!“ Nakonec jsem přece mluvila pravdu, skutečně tam nebyl. Nevěřil mi, ale nakonec popřál dobrou noc. Ráno již Voloďa nepřišel. Domů jsme se vrátili v pořádků, zážitek mi pokazila honička na vlak, kdy jsem byla s dvěma kufry a chytáním Heleny na schodech v metru, tak unavená, že jsem s ní ani nemluvila. Doma na ní čekala maminka s tetičkou, které mi velmi děkovaly, Hela to brala jaksi za mou povinnost. Až v práci mi šéfová řekla, že v Rusku vojáci mají přísný zákaz se stýkat s cizinci. Často si vzpomínám, co se s ním asi stalo a zda tam panují stále stejné poměry, stěžovali jsme si na život u nás, ale oni to měli mnohem složitější.