Všude dobře, doma nejlíp

Moje mladší sestra byla, na rozdíl ode mne, vždycky domácí pecivál, taky ji život ani nenutil být z domu, to já celoživotní „světoběžník“ po lázních, kdy jsem bývávala často i půlroku v kuse mimo domov, jsem vždy ráda jezdívala k příbuzným na prázdniny, nikdy se mnou nechtěla jet.

Jednou jel tatínek na motorce ke známým pomáhat dělat nějaké zednické práce a protože to bylo více než hodinu cesty, bylo jasné, že tam zůstane přes noc. Ivanka chtěla jet s ním, tak ji maminka vypravila. Po návratu nám tatínek vyprávěl, že přes den si hrála se svými vrstevnicemi, ale v noci se ho ptala, zda by mohli jet spát domů, dalo mu moc vysvětlování, že to musí vydržet, protože nemůže cestovat sem a tam. Přešlo pár let a přijeli k nám na návštěvu příbuzní z Rýmařova, sestřenice stejného věku jako Ivanka, ji zlákala a k našemu překvapení nám sdělila, že s nimi na týden odjede a my pro ní za týden přijedeme, tehdy měla třináct let. Šok přišel večer, kdy nám telefonovali, že Iva tak hrozně brečí a chce zpátky, nezbylo otci nic jiného, než ráno pro ní jet. Pak se již nedala přemluvit nikým. Život šel dále, nastoupila do zaměstnání a najednou přišla celá nadšena, že pojede s kamarádkou, která jela se synem a bratrem do Bulharska k moři. Dodnes přemýšlím i když jí bylo dvacet tři roků, tedy mladá žena, co ji zlákalo k cestě. Motiv její kamarádky byl jasný, ten poukaz byl na čtyři osoby a nechtěla do chatky nikoho cizího. Ivanka v té době neměla žádnou známost a možná si myslela na svobodného bratra Jarky, nevím, nepřiznala se nám i když jsme ji doma zrazovali, že je to na tři týdny a není zvyklá být bez nás. Ještě měla pocit, že jí to nepřejeme. Tak nám odjela, bylo nám po ní smutno a často jsme vzpomínali, jak se tam v tom Burgasu vlastně má a hlavně byli zvědavi na návrat. Na příjezd „ztracené dcery“, tedy sestry nezapomenu snad do konce svých dnů, takový zážitek neočekával nikdo z rodiny. Bylo to brzy ráno, právě jsem vypravovala svoji dcerušku do školky, to léto tam chodila zkušebně, protože jsem již musela nastoupit do práce. Sestra vypadala hrozně, vždycky bývala hodně štíhlá, ale vypadala jako kostlivec, bledá jako stěně, žádný náznak, že se vrací od moře. Upustila kufry, popadla do náruče neteřinku a brečela k nezastavení. Ten den dcerka do školky nešla, prostě se jí držela jako klíště. Až to slzavé údolí pominulo, tak si konečně uvařila kakao, které tři týdny neměla a na které byla každé ráno zvyklá, se dala natolik dohromady, že mohla vyprávět. Celá dovolená začala špatně již před odjezdem do Brna, rodina kámošky z práce se bavila zejména mezi sebou, v letadle jí bylo špatně a bála se, letěli menším letadlem, takže let nebyl klidný. Z celé dovolené si užila moře a nějakých zážitků sotva čtyři dny, moc se nebavila a především ji bylo strašně smutno. Potom ke vší smůle dostala úplavici, že museli zavolat doktora. Později si již doma z toho dělala legraci, ale když popisovala, jak lékař vytáhl rezavou stříkačku, tak přemýšlela zda se nemá dát před ním na útěk. Zbytek dovolené probíhal asi tak, že došla na toaletu, namotala si další papír a vrátila se zase zpátky, nejhorší byly ty cesty v noci, kdy byla všude tma. Neudržela v sobě vůbec nic a byla již natolik zesláblá, že se doslova ploužila táborem jako mátoha. Sama se divila, že přežila cestu domů, hlavně jízdu autobusem z Brna, snad vidina návratu ji dodala sil. Teď jsem se vyděsila já: „A měla bys vůbec pít to kakao?“ Nestalo se vůbec nic, průjem zázrakem skončil a sestra řekla, že již nikdy více. Po roce se zaláskovala, další rok následovala svatba a odstěhovala se k manželovi. Čekali jsme, co se bude dít, ale vše dopadlo dobře, zpočátku jezdívali docela často, přišly děti a cest začalo ubývat. Dnes jezdí tak minimálně a přiznala se mi, že doma je prostě tam, kde má děti, manžela, svůj domek, pejska, prostě vlastní zázemí a my ji již nescházíme. Když byly jejich děti větší, tak vyčítali, že nikdy nebyli na dovolené. Přemohla se, všechno zařídila a jeli do Chorvatska. Vrátili se sdělením, že takových hororů jim není zapotřebí… Ale to je již jiný příběh!