Vnučka, netušený zdroj potěšení a neuvěřitelných nápadů

Nechci vypadat, jako opičí babička, která nevidí objektivně, pouze bych se ráda podělila se čtenáři se svými zážitky a radostmi, snad se budou někomu líbit.

Moje malá Jitulka je dítě k nezaplacení, když byla maličká, šokovala dětskou doktorku tím, že v roce a půl znala perfektně barvy a tužku držela přímo předpisově a její mluva a zásoba říkadel a písniček byla neuvěřitelná. Vypadá to, že se chlubím jako každá babička, ale o jejích schopnostech tu psát nebudu, ostatně se snažíme, aby se nic zbytečně neučila dopředu, aby pak její mozeček všechno správně zpracoval a neměla později problémy ve škole, pouze si vybavuji různé její nápady. Pochopitělně si na všechny nevzpomínám, jsou stále nové, brzy jí bude pět let a doslova nás všechny šokoje svou inteligencí, tvvořivostí, ale o tom jsem psát ani nechtěla, článek by se stal velmi dlouhým. Vnučka měla dva a půl roku a v naší vesnici dělali hasiči „Mikulášskou besídku“, nejdříve jsem to dceři vymlouvala, že je ještě malá a určitě se bude bát. Nakonec jsem s nimi šla, bylo tam plno dětí, hudba, kolo štěstí, takže nebyl žádný problém, ihned začala děti dirigovat, jak se správně tancuje, na los vyhrála malé růžové autíčko i ten párek s krabičkou pití spořádala. ,Sačilo ji tak málo ke štěstí. Nastal ten strategický okamžik, kdy vešel Mikuláš, anděl a dva čerti, které potkat venku, asi vezmu nohy na ramena. Ne tak naše Jituška, klidně se představila a ačkoli jsme ji doma učili, aby zazpívala „Padá sníh“,tak spustila „Já mám koně, vrané koně…“ Celý sál z ní byl pryč. Po rozdělování dárečků byla diskotéka a ona se klidně nechala nosit tím nosit strašidelnějším čertem a ještě mu nařizovala, kde ji má zanést, domů nechtěla jít vůbec, protože muzika hrála a ona musí přece tancovat. Jednou v létě, to měla tři roky, byla bouřka, té s bála, mi povídala: „Babičko, prosím tě, dej mi deku!“ Dostala deku, za chvíli byla na pohovce schovaná pod dekou a lákala mne, abych za ní šla do krtiny. Velmi zbožňuje večerníčky s krtečkem a tak jsem předpokládala, že si na něj chce hrát. Tak jsem si za ní sedla pod deku a ptám se, co tam budeme dělat. „No přece tu budeme bydlet a já ti budu vyprávět!“ Nad dveřmi naší kuchyně visí maličký křížek, jaký ve venkovských staveních bývá často, jinak nejsme nábožensky založeni, pouze prababička a ta se do výchovy nevměšuje. Jituška se dívala chvíli na ten křížek, pak nás zakryla dekou a začala vyprávět: „Toho Ježíška tam ukřižovali zlí lidé, já ho sundám, protože ho bolí moc nožičky a pustím ho ven.“ „No jo, ale ten Ježíšek nikde nedojde, když nemůže chodit.“ „Ale neboj, babi, abys neplakala, tak já ho neodnesu daleko, já ho zanesu k tetě Kučerové (sousedka), tam bude blízko a až se vyléčí, tak k nám přijde na návštěvu a budeme si s ním hrát.“ Přiznám se, že jsem měla, co dělat se tvářit vážně. Když jsem to druhý den vyprávěla sousedce, ta řičela smíchem na celé kolo. Měli jsme v té době, velmi nemocného a slepého pradědečka, vždy když jsme mu dávali léky, tak si sedla vedle něho a podávala mu je do ruky, později při zhoršení jeho stavu, již přímo do pusy. Večer býval dědeček již unaven, tak jsme ho chystávali na spaní již po sedmé hodině. Jituška již v pižmáku, pod paží knížku, kterou uměla zpaměti, ostatně umí je všechny, dnes již sama čte, ačkoli ji to nikdo z nás nechce učit,tak to bylo úplně jedno, kterou si vzala, již brala dědečka za ruku: „Dědečku, já tě zavedu spinkat a budu ti číst, aby se ti dobře usínalo. Pochopitelně, že dědečka šel uložit někdo z nás dospělých, ale pak jsme již slyšeli Jituščino vyprávění a zpěv. Potom nám přišla oznámit, že dědeček již spí, vzala si mléko, vyčistila si zuby, vyčurala se a již mašírovala s další knížkou do postýlky, pochopitelně všem dala pusu na dobrou noc. Když jsme museli dát dědečka do nemocnice, tak se nás ptala, proč nemůže jít dávat dědečkovi léky a kdo mu tam čte pohádky, že je mu tam určitě smutno. Ten rok o Vánocích se naučila zpívat koledy, ale protože ji druhá babička řekla, že to k tomuto odobí, z ze stromečku byla doslova fascinováná, ale nikomu nezazpívala jinde, než pouze u vánočního stromečku. Brzy začala přebírat iniciativu a dirigovat vlastní sestřičku, ale to by bylo na dlouhé povídání, poze si vzpomínám, že projevvila jistou dávku fantazie, použila staré šátky, namaškařila i svoji mladší sestřičku a zpívala: „Princeznička na bále“ i když byly spíše ježibabky. Zvláště jsme si s dcerou všimly, že začíná přebírat výchovu malé Janičky, to často slyšíáme: „Necháš toho, Janinko! Maminka se bude zlobit a já se již zlobím teď!“ Má to svoje pozitiva, protože Janička přebírá rozumy od Jitulky a taky se ji snaží vyrovnat. Říká se malé děti, malé starosti a velké zase velké starosti. Zatím je to krása, že je máme a dokáží nás zbavit všech starostí, které sebou život přináší. Obzláště je zajímavé, že neustále vzpomíná na pradědečka Pepíčka a stále chce řešit, proč musel zemřít. Přála bych všem prožívat tak nádherné radosti.