Troška mudrování

Někdy se zamýšlím nad naší národní mentalitou. Trochu se zajímám o historii a řekla bych, že se to s námi táhne jako červená nit. Dějiny nelžou a Češi se dokázali velmi málokdy vyburcovat a sjednotit.

V současnosti se nadává, hrstka statečných a obětavých se snaží burcovat, hodně lidí nadšeně souhlasí, ovšem když přijde na věc, objeví se pár nadšenců. Jistě a po zásluze mnozí namítnou, že já mám nejméně co mluvit, protože jsem také do Prahy nepřijela. Nebudu zde obhajovat svoji neúčast, protože každý sedící doma, dokáže obhájit, proč právě ten den nemohl přijet. Záhadou jsou mi obyvatelé Prahy, ale těm zřejmě všechno vyhovuje: téměř nulová nezaměstnanost, mnohem vyšší platy než má zbytek republiky, takže proč si pálit prsty. Pokusím se o takový malý souhrn většinové pasivity. Není to ani tak pohodlnost, jen si asi mnozí myslí, že se stejně nic nezmění.. Platí u nás ústavní zákony a ty žádné demonstrace nezmění. Poslanci se svých teploučkých místeček sami nevzdají, je jim velmi jasné, že v dalších volbách mnozí do Parlamentu ani nenahlédnou. Všechny požadavky různých iniciativ znějí mnohým velmi hezky, jenže jejich prosazení je nereálné, jak jsem již napsala v předešlém odstavci. Ono nestačí sepsat požadavky, ale především vědět, zda se dají tak jednoduše realizovat. Nedají (i když bych si to velmi přála). Všechny iniciativy jsou rozhádané, nedokáží se sjednotit na svých požadavcích a pokud si neuvědomí, že je třeba dát stranou nereálná přání, zatnout zuby a spojit se především s odbory a opozicí. Ti mají zkušenosti s organizováním protestních akcí. Nemusíme se vším souhlasit, ale pokud je třeba něčeho dosáhnout, je skutečně nezbytné se spojit. Často dumám proč odbory ještě nezasáhly. Zřejmě právě proto, že znají dobře zákony naší země a především se bojí malé podpory. Ne každý odborář půjde se svou kůží na trh, v dnešní nezaměstnanosti se téměř každý bojí o svou (byť mizerně placenou) práci. Nedivím se jim, každý má své závazky a spravedlnosti se v naší korupcí prolezlé zemi, obyčejný člověk nedovolá. Nepatřím k těm, kteří se bojí, protože já toho moc nemám již co ztratit. Moje neúčast je skutečně zapříčiněna nejvíce rodinnými důvody, další jmenovat nebudu, protože jsem o nich psala v předešlých článcích a nebudu se stále opakovat. Vláda si svými 118 hlasy bohorovně schvaluje jeden paskvil za druhým, jista, že se nemůže nic stát. Na jejich místě bych si zase tak klidná nebyla. Co když se přece jen lidé doopravdy naštvou a vyjdou do ulic???