Svět je malý

Je zvláštní, co všechno se může v životě stát. Možná mi to nebudete věřit, ale nevymyslela jsem si ani slovíčko, dokonce tentokrát používám nářečí, kterým sice doma mluvím, ale běžně nepíši.

Jsem takový věčný rebel a dokáži s svou nevymáchanou pusou nadělat v životě spoustu nepřátel, kupodivu však taky pár přátel, kterých si nesmírně vážím, že se dokáží vyrovnat s mými mnohdy kontroverzními názory a neústupností, pokud jsem přesvědčena o své pravdě, nejsem však natolik zabedněná a dokáži uznat, že jsem se mýlila, možná proto mám těch přátel málo, ale jsou věrní a vždycky pomohou… Z dob kdy na Seznamu nebyly registrované diskuze jsem si nadělala habaděj nepřátel, ale taky kupu příznivců a z mnohými si píši dodnes i když dávno na diskuze nechodím, ale pavučinová přátelství přetrvala vlastně již řadu let. Jednoho takového „přítele“ jsem získala před asi šesti lety na Silvestra, seděla jsem doma sama u počítače a on u toho svého taky, manželka mu odešla za zábavou a postupně jsme zjistili, že bydlíme sotva patnáct kilometrů od sebe, napsal mi své jméno, svěřil se mi svými strastmi, zájmy, odkud pochází, dokonce jsem zjistila, že moje zubařka je jeho švagrová. Teď to vezmu z druhé strany, mám kamarádku, se kterou jsem se poznala před dvaceti pěti lety ve svém zaměstnání ve městě, kde jsem se tehdy přistěhovala, dávno pracujeme každá jinde, ale stýkáme se stále a pokud nám to nevyjde, tak si alespoň zavoláme, nebo pošleme SMS-ku. Jednou, to již jsme se nějaký rok znaly a bavily se o věcech, které člověk neřekne každému ze mne vypadlo: „Jani, jak je možné, že taková šikovná děvucha si nikoho nenašla a zůstala sama? To jsi nikdy s nikým nechodila?“ Chvíli seděla a pak se rozpovídala: „Víš, Zdeni, já jsem chodila s velmi hodným klukem a celý život jsem si zbabrala sama.On byl tak milý, pozorný, inteligentní, velmi jsem ho milovala. Jenže jsem onemocněla a tehdy jsem byla přesvědčena, že je to smrtelné. Nechtěla jsem mu kazit život a tak jsem se s ním bez vysvětlení rozešla. Nedokázala jsem mu říci pravdu a on si myslel, že mám někoho jiného a do roka se z trucu oženil, to víš, že jsem to obrečela, od té doby jsem ho nikdy nepotkala.“ Asi před rokem měla Jana kulaté narozeniny a pozvala mne a ještě jednu naši společnou kamarádku na malou domácí oslavu. Seděly jsme poměrně dlouho a sama nevím, co mi to napadlo, ale zeptala jsem se nakolik zná lidi ze sousední vesnice. „No je to hodně velká vesnice, ale některé lidi tam znám, koho máš přesně na mysli?“ Dodnes lituji, že jsem to jméno vyslovila. Jana zbělela jako stěna a chvíli nebyla mocna slova, pak se přece jen sebrala: „Zdeni, odkud ho znáš? To je ta moje první a jediná láska, jak jsem ti kdysi povídala.“ Potom začala vytahovat všechny dárky a dopisy, které celé roky opatrovala jako největší vzácnost, stále se mne vyptávala, jak žije a vzpomínkám nebralo konce. Pochopila jsem, že ho nikdy nepřestala milovat, proto si nikdy nikoho jiného nenašla, všechny poměřovala právě s ním. Zeptala jsem se, zda mu o ní mohu napsat, souhlasila. Po návratu domů jsem pustila počítač a napsala svému virtuálnímu příteli, zda zná Janu. Okamžitě mi psal, že je to jeho první láska a jak lituje, že netrval na vysvětlení a oženil se sice s hezkou dívkou, mají spolu čtyři děti a vlastně i vnoučata, ale to je vlastně jediné proč s ní žije, protože jinak si nerozumí v ničem a je tak povrchní a nevěrná, že ji téměř nenávidí. Pochopitelně se začal vyptávat na Janu a litoval své zbrklosti s jakou se tehdy oženil. Navrhla jsem mu, že by se mohli sejít, popovídat, jenže se začal bránit, že by se už Janě nelíbil, poslal mi fotku z mladých let a současnou a nedal si vymluvit, že stárneme všichni, že jeho láska je stále krásná žena, ale taky již není žádná mladice. Nakonec mi napsal, že ji pošle k svátku pohlednici. Neposlal. Zvítězila u něho zodpovědnost k rodině? Nevím, vždyť přece o nic nešlo, myslela jsem, že se mohli jen setkat třeba u kávy. Později skončilo i mé pavučinové přátelství, protože mi napsal, ať si přestanu hrát na dohazovačku. Ovšem Jana se dlouho ptala, jest-li mi o ní píše a já jsem ji neprozřetelně prozradila, že ji pošle pohlednici, která nikdy nepřišla. Čase se ptát přestala a já ji nedokázala přiznat, že celý život miluje chiméru, že to dávno není ten mladý muž, kterého kdysi znala, ale zahořklý a sebe litující se člověk, jež dávno žije pro své děti a nikdy se nedokáže rozhodnout, co vlastně doopravdy chce. Pravda je však v tom, že jsem se neměla vůbec do ničeho míchat, zbytečně jsem nechtě způsobila u Jany marné naděje. A poznala jsem, že sklo snese všechno a každý, tedy většina, si o sobě myslí jen to lepší. Již si ho nedokáži vážit, jak mohl mi psát takové intimnosti o svém manželství, když vůbec nevěděl kdo jsem. Asi po dvou letech se můj internetový kámoš ozval, vysvětlil mi, že vlastně má strach učinit nějaké zásadní rozhodnutí a chtěl, abych mu dala Janino číslo. Nakonec se přece jen odhodlal a aspoň si telefonují, ovšem odvahu k setkání nesebrali. Myslím si, že je to škoda, dva promrhané lidské životy, protože oba jsou velmi dobří lidé a když jsem byla v těžké životní situaci, oba mi nezávisle na sobě, moc pomohli. A tak jsem na něho musela změnit názor a uznat, že především jedná zodpovědně vůči své rodině a na své štěstí již rezignooval... A Jana již navždy zůstane sama, dávno se smířila se svou osamělostí, je jí škoda, obětavá, pracovitá, prostě výborná žena, které mládí proteklo mezi prsty, jako zrnka písku.