Štrapáce s bydlením

Před mnoha lety jsem po všelijakých peripetiích dostala družstevní byt, na státní jsem neměla nárok, protože jsem nebyla „prominentní sociální případ“, dokonce ani od zaměstnavatele se nedalo čekat žádné pomoci i když slibovali, tak nakonec byt získal synáček personální náměstkyně.

Jedno malé štěstí jsem přece jen měla, že mi bylo dopřáno čekat pouze pět let a to proto, že jsem netrvala na novém bytě. Dobře přišla odpověď, že dostanu dekret ve 2. kvartále, tak jsem se začala těšit, jednak jsem si předem sehnala zaměstnání, pak zjistila v jaké lokalitě mám bydlet a požádala jedny nájemníky, kteří byli tak ochotni a dovolili mi si jejich byteček prohlédnout. Pak jsem si udělala seznam, co všechno budu potřebovat, na druhou stranu jsem si napsala sumu, jakou si mohu dovolit utratit. Vedle položek jsem si psala ceny a nakonec došlo ke velkému redukování u cen, tedy pokud jsem někde přešvihla cenu třeba za lustr, muselo se to ušetřit na kobercích a tak dále… Těšení bylo velké, uběhlo léto, podzim a nedělo se nic, přitom jsem od září velmi složitě dojížděla do zaměstnání a vlastně seděla na dvou židlích, pracovala jsem dále i v původní práci, kde mne nechtěli pustit a potřebovali, abych dokončila celý rok. Jednou jsme zůstaly s kolegyní dělat samy přesčas a tak jsem si postěžovala, že se snad toho bytu nedočkám, dcera má začít příští rok chodit do školy a nerada bych, aby musela střídat školu. Chvíli přemýšlela a pak povídá: „No co, líná huba, hotové neštěstí!“ Našla v telefonním seznamu číslo, dala se přepojit přímo na předsedu bytového družstva a spustila jako nějaký generální ředitel, že mne na tom místě velmi potřebují a já tam nemám vhodné dojíždění. Celý rozhovor skončil tím, že udělá vše, co bude moci. Jaké bylo mé překvapení, když 14. ledna přišel telegram, že se mám další den dostavit na družstvo pro klíče. Já samotná ženská neměla ani potuchy, jak to chodí, tak tam se mnou jel tatínek. Celé to mělo jeden háček, byt byl úplně jiný, naštěstí ne na sídlišti, ale přímo ve městě, to byla asi tak jediná výhoda. Ten kdo měl bydlení převzít odmítl a družstvo mělo podmínku, že zaplatím nájem od 1. ledna, s čímž jsem nadšeně souhlasila, zdálo se mi to jako úplná maličkost. K mému překvapení nás do bytu zavezl osobně pan předseda, po cestě nám vyprávěl, že ten který jsem měla mít přidělen byl v přízemí (což jsem ani moc nechtěla) a že potřebovali předělat plynový sporák na elektrický, pro paní, která měla místo rukou pouze pahýlky a taková úprava pro ně byla vhodná právě v tom přízemí. Dojeli jsme k bytu, trochu mě zarazilo, že je ve 3. patře bez výtahu, ale tehdy jsem byla mladá a takovou drobnost neřešila. Dokonce jsem první moment ani neřešila, že pokoje a kuchyň mají jiné rozměry a já měla nakoupený nábytek na míru toho slíbeného. V bytě byla odpojena elektřina, baterku nám sebou vzít nenapadlo, takže třeba sociální zařízení jsme neviděli vůbec. Domů jsme se vrátili celí nadšení, jak jsme dobře pořídili a nemuseli dávat žádné všimné, ba se zdálo, že si oddechli, že jsem podepsala všechny smlouvy. Mezitím strýček z města zařídil zapojení plynu a elektřiny a v sobotu jsme celá rodinka jeli zkontrolovat, jak rozestavíme nábytek. Při pohledu za světla nadšení vyprchalo. Marně jsem přemýšlela, co v tom bytě 13 let bydlelo za lidi, že ho mohli tak zdevastovat a velmi jsem pochybovala o míře jejich vkusu. Na stěnách tak příšerné tapety, že by se hodily snad někde do čekárny nějaké věznice, parkety tak hrozně odřené, do vany by se štítil někdo vůbec se podívat a ne se v ní koupat, odpad od umyvadla byl zalepen izolačkou, záchod v takovém stavu, že při prvním použití jsme málem vytopili paní pode mnou, prostě mi splachovadlo zůstalo v ruce a voda stříkala na všechny strany. Ještě štěstí, že jsem měla velmi šikovného tatínka a ve vesnici velmi zdatné řemeslníky, kteří brali za svou povinnost, že mi musí pomoci, protože se cítili dlužni mému otci, tenkrát si lidé na Valašsku vzájemně pomáhali a brali to, že si to oplatí, takže jsem prakticky platila pouze materiál a všichni si odmítli nechat za svou práci zaplatit, bylo mi to trapné, ale taky dodnes lidem radím, když jsou bezradní a hledají pomoc. Díky mé velmi praktické mamince, která se vyžívá ve stěhování nábytku, nyní měla konečně volné pole působnosti a mohla se vyřádit, zvládla za málo peněz hodně muziky a vznikl krásně útulný byteček, jen se nastěhovat… Jenže ouha, potřebovala jsem na tři měsíce sehnat pro dceru školu, ačkoliv jsem chodila do práce kolem tří, nikde nebylo jediné volné místo, až nakonec moje vedoucí přece jen zajistila místo, ovšem na úplně opačném konci města. Byla to docela štvanice, ráno do školky, fofry do práce a úprk odpoledne pro dítě. Domů jsme si to již užily, krásně jsme si povídaly, prohlížely výlohy a udělaly cestou nezbytný nákup. Tyto procházky velmi utužily náš vztah a jsme spolu dodnes jako nejlepší kamarádky a ne jako matka s dcerou… Jak se říkává: Všechno zlé je k nečemu dobré a časem se ukáže, že se to tak mělo stát a bylo to k užitku!