Sliby je dobré plnit

Ráda vzpomínám na prázdninové zážitky s dětmi. Snažím se celý život plnit, co slíbím, někdy jsou však okolnosti proti.

Je krásný letní den, přijeli děti od sestry na prázdniny k tetičce, tedy k nám na venkov. Jak zabavit čtrnáctiletého ogaru a dvanáctiletou děvčicu, aby se nenudili. Děcka jsou z města, v naší vesničce žádné kamarády nemají a tak jsem s dcerou (tehdy devatenáctiletou) vymýšleli všechno možné, aby se moc nenudili neřekli doma, že to byla u tety otrava a rádi se za námi vraceli. Jeden den jsme si zajeli do krajského města, nejvíce se jim líbilo, že jsme si dali oběd v restauraci, fascinovalo je, že si mohou sami objednat jídlo jako dospělí, líbilo se jim, že cestujeme autobusem, z domu byli zvyklí, že se jezdí pouze autem, takže byla změna. Zjistila jsem, že si neumí koupit ani ten lístek, asPoń se to naučili. Večer se šli projít po vesnici, bylo až legrační, jak se Marek snažil si gelovat vlasy, aby vypadal k mé dceři Martě dospěle. Božence se líbilo, že může být venku i po deváté hodině. Další den jsme si udělali pěší turistiku, dala jsem jim pořádně zabrat, měli jsme sebou svačinu i pití, ovšem nejvíce jim chutnala voda z lesní studánky jen jsem se divila, že neohrnují nos, o každém místě jsem jim vyprávěla nějakou místní pověst, pouze jsem si neuvědomila, že půjdeme hlubokým lesem, nikde ani živáčka a já začala o místě, na které jsme mířili, že se tam před asi devadesáti lety stal zločin, kdy pytlák zastřelil hajného a do roka na stejném místě našli zastřeleného toho vraha. Najednou se úplně změnila atmosféra, kolem nás jako by se les sevřel a naskočila mi husí kůže, Boženka začala plakat, že se chce vrátit, dalo mi dost přesvědčování, že jsme již daleko a tam si uděláme přestávku a domů se vrátíme přes největší kopec v okolí. Sama jsem byla ráda, že jsme z lesa vyšli na prosluněné místo zvané „Slovákův obrázek“, kde byl dřevěný stůl a lavice, udělali jsme přestávku, pojedli, návrat domů již byl klidný. Večer jsme si na dvoře udělali ohýnek, na obyčejných prutech si opekli špekáčky, dcera hrála na akordeon a dlouho nadšeně zpívali, až jsem žasla kolik lidových písniček děcka znají, krásně si to notovali, až se k nám začali přidávat sousedé, moc hezký večer. Za chvíli nás bylo na dvoře plno, mnozí si přinesli i vlastní kabanos, tak se tehdy ještě utužovaly vztahy, dnes již málokdy věc vídaná, lidé se uzavírají a není to, co bývávalo. Potom jsem jim slíbila, že si vezmeme auto a pojedeme na celodenní výlet, jenže musíme brzy ráno vyrazit, aby nám aspoň zpočátku nebylo tak horko a pochopitelně se stihli do večera vrátit. Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy, tušila jsem, že dostanu ty své ženské věci, ale věřila jsem, že snad až zítra. Plán cesty byl jasný: hrad Buchlov, pěšky do kaple Barborka, potom oběd v Buchlovicích, poté zámek a zahrada a celé zakončení výletu bude koupání na Smraďavce. Jelo se nám krásně, hrad se dětem líbil, Markovi imponovalo, že jsem je zavedla do galerie, kde právě začínala vernisáž známého sochaře a paní majitelka, moje známá, nás před všemi hosty přivítala a osobně představila vzácnému hostu, Marek má výtvarný talent a tak mu velmi lichotilo, že se s nim pan baví jako sobě rovným. Při procházce na Barborku sice trochu brblali,že musí šlapat do kopečka, ale nakonec se jim tam velmi líbilo a poznali další kousek historie. Problém nastal již při odchodu z Buchtova, to jsem již věděla, že se nebudu moci koupat, vysvětlujte tento problém puberťákovi. Protahovala jsem oběd, dovolila jsem jim, aby si objednali poháry, dala jsem si kávu.Jenže Marek začínal být netrpělivý, tolik se těšil na to koupání. Zámek v Buchlovicích se jim taky líbil, zvolila jsem nejdelší okruh zámeckou zahradou, podívali se do zahradnictví, jenže začínali být utahaní a Marek začal pobízet k cestě na Smrďavku, opravdu bylo hodně vedro. Snažila jsem se vymlouvat, že je již dost hodin, cesta domů dlouhá… Marek byl neústupný: „Ale slíbilas nám to a já se tak těším.“ Chvíli jsem špitala s dcerou a přece jen jsem Markovi kostrbatě vysvětlila, proč se nemohu koupat. Trochu mi bylo trapně, ale pochopil. „Tak to nemá cenu, abys ty nemohla…“ Byl hodně zklamaný,snažila jsem mu vynahradit jeho ohleduplnost a zaimprovizovala jsem a stavili jsme se u mého kamaráda uměleckého keramika, který je povodil po dílně, vysvětlil postup při výrobě, mohli si vyzkoušet něco vytočit na kruhu, výlet byl zachráněn. Při cestě domů jsem slíbila, že příště si na Smrďavku určitě zajedeme… Slib jsem již nesplnila, Marek již další prázdniny nepřijel, jezdí motokrosové závody, hraje tenis hokej,má již úplně jiné zájmy. Dcera si našla přítele a s Boženkou jsme si další prázdniny dělaly jiný program, chodila se mnou do práce, bavilo ji to, že může zvedat telefony, zapisovat poštu a navíc milovala, že jsme si zašly na oběd, taky již začínala pokukovat po mladících. Jen Marek při návštěvě si občas z legrace rýpne: „Tak co, této, kdy pojedeme na tu Smrďavku?“ A věříte, že já sama jsem tam vlastně nikdy nebyla?