Škoda, že to byl jen S E N

Občas se stane každému, že v noci má tak živý sen, po probuzení chvíli přemýšlí, zda to náhodou nebyla skutečnost. V mém případě bohužel pouhé snění..., ale krásné!

Ráno vcházím do kuchyně, mám vynikající náladu, rodina vesele štěbetá u stolu, manžel už vaří kafíčko pro mou maličkost. Děti jsou přímo úžasné, před odchodem z domu se ještě vrací, abych jim podepsala žákovskou knížku, kde mají samé výborné, dokonce pochvalu za vzorné chování. Manžel se loučí s polibkem a šeptá mi do ouška: „Drahoušku, přijď dnes brzy, víš, že jdeme večer do opery, tak se musíš udělat krásnou, doufám, že si oblečeš ten nový model, který jsme včera koupili, snad tě nebudou tlačit ty fantastické lodičky, jen je škoda, že si budeš muset vzít tu loňskou kabelku, ale příště to určitě napravíme…“ Kuchyň je vzorně uklizena, všichni po sobě dali všechno na své místo, opláchli nádobí, nikde se nepovalují žádné části odhozených oděvů ani nezakopávám o rozházené boty. Provoz je dnes minimální, všude chytám zelenou vlnu, před prací je místo k parkování, přímo pro mé autíčko, tedy žádné každodenní marné objíždění celého bloku, kdy obvykle často horko těžko vtlačím své vozítko mezi dvě auta a zaručeně při vystupování skončím v louži nebo v blátě a marně se snažím otřít boty. V práci s každým mile usmívá, k pozdravu přidá, jak mi to dnes sluší, mnozí si všimnou, že mám kalhotový kostým nejméně o dvě čísla menší a ptají se na ten zázrak, že se mi podařilo zhubnout, aniž by si všimli, že nejím. V kanceláři dnes nedrnčí telefon, takže nemusím ještě v kabátě hned sahat po telefonu, sekretářka se usmívá a jen se ptá: „Paní šéfová, jaký čajíček vám dnes mám uvařit? Vodička nám již akorát začala vřít.“ „Jen mi, Jani, udělejte ovocný čaj, jako vždy a žádný cukr. Po chvíli zvoní telefon, volá ředitel, zda bych mohla k němu zaskočit, až budu mít čas. Tohle se nestalo ani nepamatuji, většinou je věčně naštvaný, stále spěchá a včera bylo na všechno pozdě. Raději se zvedám hned, protože není nutné býka dráždit. Velký šéf jen samý úsměv, zvedá se od stolu, nabízí židli, ptá se zda si s ním dám kávu. Marně přemýšlím, co bude chtít, jakou práci budu muset udělat, když je tak zdvořilý. Jenže baví se mnou o novém projektu, který chce realizovat, ptá se na můj názor, chce vědět, co si o něm myslím, jest-li jsme schopni ho finančně utáhnout a jest-li předpokládám jeho ziskovost. Nechápu vůbec nic. Člověk, který neumí vůbec jednat s lidmi, úsečné příkazy a sotva kdy pozdraví, natož že by se namáhal na něj odpovědět. Mrzout, jehož nesnáší snad všichni zaměstnanci, se chová doslova jako vyměněný. Děkuje mi, že jsem ochotna se na projekt podívat a připomínkovat ho. Do kanceláře se vracím jako v Jiříkově vidění. Zákazníci jsou dnes všichni zdvořilí, každý se předem omlouvá, že obtěžuje, za všechno děkují, jako bych nedělala pouze svou vlastní povinnost. Dokonce celičký den nikdo neupomíná jedinou platbu. To je dnes den z říše snů, nikdo nekřičí, není podrážděný, každý vyjde ve všem vstříc, žádné intriky. Všichni zákazníci zaplatili, na kontě je na výplaty, takže nemusím sedět s hlavou v kumštech, jak mám zaplatit faktury a poslat lidem mzdy a všechny odvody státním organizacím… Domů odcházím včas, stačím v klidu nakoupit, stihnu kadeřnici a těším se domů. Manžel je již doma, chystá lehkou večeři, děti mají hotové úkoly, zkrátka žádný problém. Jdu se osprchovat, trošku nalíčit a oblékám si opatrně šaty, abych neponičila účes. Muž je vyfešákovaný, děti nám přejí příjemnou zábavu… Co to tak příšerně drnčí? Přece budík, je ráno a musím honem vstávat do práce. V kuchyni příšerný nepořádek, dcera se hádá se synem, aby jí neblokoval koupelnu. A moje mužná polovička se otráveně ptá, co má snídat… Úplně obyčejné ráno, kdy všichni za sebou nechají příšerný binec a pán tvorstva pouze zahučí: „Nečekej s večeří, jdu dnes na tenis a pak jdu s chlapy na pivo, nevím kdy se vrátím“. Trochu drsné probuzení po tak senzačním snu, alespoň jeden den by se mohl splnit!!! Jenže rodinka je zvyklá, že máma vše připraví a v práci se nikdo nezajímá, jak se cítím a zda ještě všechno s úsměvem zvládám