Kolem roku 1991 začalo docházet k hromadnému propouštění a rušení firem. Spousta řemeslníků si tedy pořídila živnostenské listy a začala se učit podnikat. Jednoduché to nebylo, ale začali se živit. Přes krušné počátky s úředním šimlem se zdálo, že se většině daří dobře i za cenu mnoha hodinové pracovní doby.
Některým jsem pomáhala s účetní evidenci a vyslechla si, jak je stát okrádá, kolik musejí odvádět na sociálním, zdravotním pojištění a daních o DPH ani nemluvě. Nejspokojenější se ještě zdáli lidé, kteří vedli paušální výdaje. Marně jsem se snažila vysvětlovat, že platí mnohem méně než zaměstnaci a firmy, které lidi zaměstnávali. Koukali se na mne, jako na troubu, která jim chce namluvit nemysly, vždyť oni odvádějí státu takové nekřešťanské peníze a snad ty příjmy, za tu dřinu jim závidím. Na zadní kolečka nemyslel téměř nikdo- Skutečně se nikdo z vládnoucí elity nenamáhal drobným podnikatelům vyvětlit, že všechno je úplně jinak a my „hloupé účetní“ tomu nerozumíme. Výsledky se začaly dostavovat v dnešní době. Začali první z podnikatelů odcházet do důchodu, jednak úbytek práce a důchodový věk. Objednala jsem si opraváře praček a vyslechla si lamentaci:"Představte si, paní, jaký mi ty k…. vypočítaly důchod, šest a půl ticíce! To mám za celoživotní práci. Což to dokud budu moci, tak si přivydělám, ale z čeho budu žít, až nebudu moci dělat!“ Už vůbec si nedokáži představit reakci lidí, kterým podnikání nevyneslo žádné úspory a žili na hranici životní nouze. Trh všechno vyřeší? To těžko…
