Pocit křivdy

Píši o úplně obyčejných věcech, tak jak je přinesl život, nevnucuji svůj názor nikomu, třeba někoho zaujme a zjistí, že prožil podobné pocity i když v jiné podobě.

Moje dcera byl vždy velmi citlivá, inteligentní, pohybově i muzikálně nadaná a především velmi poslušná a sociálně cítící, zažila si ve škole hodně ústrků, protože děti dokáží být velmi zlé a dávali ji peprně najevo, že má handicapovanou matku, navíc je z neúplné rodiny a ke své smůle nepadla tehdejší soudružce učitelce do oka, dnes ředitelce školy, která ji první dva roky ve škole pěkně osladila. To, že se jí děti ve škole posmívaly jsme spolu dokázaly zvládnout, protože pochopila, že posmívat se mohou pouze děti hloupé a špatně vychované ve svých rodinách. Dokonce jim dokázala odpovědět na otázku: „Ty nemáš ani tatínka!“ „Jste na hlavu? Každý má otce, jen ne všichni se o děti umí postarat.“ Ovšem skousnout chování třídní učitelky byl problém, kdy jsem, ať velmi nerada, musela zasáhnout já a za milou „takypedagožkou“ zajít a zeptat se ji, co vlastně vystudovala, že ubližuje malému dítěti. Zalapala po dechu a sdělila mi, že tohle si ji nikdo nedovolil říci, tak jsem ji doporučila, aby oprášila své školní vědomosti, nebo šla od válu. Dodnes mě zdaleka zdraví, ale dcera, které znechutila těšení na školu, jí přehlíží. Dcera měla mezi spolužáky vždy problémy, jednak je introvert a v době dospívání si užila posměšků i třeba proto, že trpěla silným akné, jaká změna po letech, kdy ji po 15-ti letech skoro nikdo nepoznal a to s ní v tanečních nechtěl nikdo tancovat a schválně ji podráželi nohy. Naštěstí si dceru již ve školce vybral ředitel hudební školy, zpívala ve sboru a hrála na akordeon., takže se necítila odstrčena a zbytečná. Ve třetí třídě již dostala novou kantorku a ta byla solidní a nerozdělovala děti podle postavení rodičů, tak se změnil i přístup dcery ke školní docházce. Jako dítě osamělé pracující matky musela chodit do školní družiny, naštěstí padla do oka vedoucí, která s nimi nacvičovala divadelní představení, cvičila s nimi moderní gymnastiku a vybrala si moji holčičku do sportovní gymnastiky, kterou dělala s dětmi po večerech a zadarmo, což dnes by se stát asi nemohlo. Kdy zadarmo ani kuře nehrabe. Jednou přišla Martička z družiny rozladěna a nějak se nechtěla přiznat, co se vlastně přihodilo, pak z ní přece jen vypadlo: „Mami, představ si, že mě vybrali,abych za školu zpívala v městské soutěži o „Zlatého slavíka“, já nikam nejdu.“ „Ale, Marti, vždyť o nic nejde, tak tam něco zazpíváš a tím to skončí.“ Vybraly jsme písničku „Když jsem šel z Hradišťa“ a tím jsem považovala věc za skončenou…. Další den přišla ze školy, mrskla nějakou soškou a děsně se zlobila. „Představ si, že mi ti potomci dali „Zlatého slavíka“, to zas bude hloupých řečí.“ „A co jsi vlastně zpívala?“ „Když se ten Talinskej rybník nahání…“ „Tak, co se zlobíš, je vidět, že umíš zpívat, tady jsi žádnou protekci přece neměla!“ Přece jen se zklidnila. To se událo ve třetí třídě. Ovšem o prázdninách mezi třetí a čtvrtou třídou mi dceruška těžce onemocněla, dostala meningokok a ty nervy bych nepřála nikomu, protože v nemocnici mě připravovali na nejhorší, naštěstí díky skvělým lékařům mi Martičku zachránili i když ještě půl roku trvaly ve škole problémy, trpěla očním tikem i výpadky paměti, naštěstí nová paní učitelka byla velmi chápavá a dcera postupně byla opět vynikající. Čeho se však musela vzdát byla sportovní gymnastika, stěžovala si mi, že při kotoulu na kladině ji strašně bolí hlava, takže jsem ji z kroužku odhlásila. Což nedokázala cvičitelka pochopit a tvrdila, že sportovec musí přece něco vydržet. Do moderní gymnastiky chodila roky dále a byla ve vítězné sestavě, která vyhrála krajské kolo. Vrátila se celá šťastná a těšila se jako malé dítě, že pojede závodit do Prahy. Jenže se stalo to, s čím jsme nepočítaly. Do Prahy nejela ani jako náhradnice, paní tretka ji nic nezdůvodnila a doma bylo slzavé údolí. Nedokázala jsem ji utěšit, protože jsem sama neznala důvod, pravděpodobně to bylo proto, že jsem lítala s trikolorou na klopě a trenérka je dodnes velkou kandidátkou komunistů. Svým rozhodnutím způsobila, že dcera již nikdy do jejího cvičení nešla a prohlásila, že žádné červené třešničky podporovat nebude. Myslím si, že mnozí kantoři si ani nedokáží uvědomit jak dokáží svým necitlivým přístupem dětem ublížit! Dnes jsem velmi ráda, že dcera se přeorientovala na sociální oblast, pomáhá všem potřebným, svou lásku dělí mezi mentálně retardované, manžela, svoje děti, které přímo zbožňuje a nezapomíná ani na mě, ba oplácela svou starostlivostí i svým prarodičům, dnes již bohužel pouze babičce, jejich dřívější péči. Martičko moje, děkuji ti, že jsi především člověkem, kterého má každý rád a mnozí ti prokazují svou lásku.