Nuda? Neznám…

Přiznám se, že vždycky, když mám plné brýle všeho negativního, co se na nás hrne ze všech stran, vytahuji ze své paměti zážitky, které dokáží proslunit den. Nemusí to být nutně příběhy mé vlastní, třeba je prožili mí známí, nebo mi je někdo vyprávěl. Funguje to dokonale, udělám si hezký den a hned se cítím líp.

S jedním takovým příběhem se s vámi ráda podělím. Je to již starší příběh, ale občas si ho připomenu. Nedávno jsem vzpomínala na mého kamaráda Honzu, který si prožil těžké období, kdy se léčil ze své závislosti na hrách na automatech. Stalo se jednou, že se k nám stavil na kus řeči a přivezl ho přítel, se kterým se poznal v léčebně, budeme mu třeba říkat Radim. Sedli jsme si společně nad šálky kávy a oba hoši vzpomínali na těžké časy, které je přivédly do léčebny a pochopitelně mi popisovali, jak takový režim a terapie probíhá. Kdo si tím prošel, ten to znát nepotřebuje a pro ostatní by to zřejmě bylo nezáživné povídání. Věřte mi, že si hoši prošli složitým obdobím a v žádném případě to nebyla žádná selánka… Vyprávění plynulo, čas rychle utíkal v příjemné společnosti až si oba vzpomněli na jednoho klienta Tomáše a začali se smát. Trochu nechápavě jsem na ně koukala, až se Radim zklidnil a začal vysvětlovat: Tomáš byl byl hodně nesnášenlivý, bohužel typický chronický pacient, protože se léčil asi po páté, trpěl depresemi, narkoman, alkoholik i hráč. Je logické, že když žije skupina lidí pohromadě, dochází občas k ponorkové nemoci. Radim Tomáše nesnášel, snažil se ho ignorovat, ovšem někdy trpělivost přeteče. Tomáš viděl chyby na všech, jenom ne na sobě. Dá se to tolerovat, ale občas ten papiňák vybouchne. Jednoho dne přišel Tomáš s tím, že další den ukončuje předčasně léčbu, protože si našel práci. Prý si tenkrát skoro všichni oddechli, že bude konečně klid. Klienti měli vyhrazené místo, kde si měli odkládat umyté hrnky a Tomáš si tam odložil hrnek s čajem. Radimovi nenapadlo nic šikovnějšího, než mu dám hrnek do mrazničky. Tomáš přímo pěnil, stěžoval si u personálu, ale viník se nenašel. Ráno, když již měl sbaleno, zašel si to botníku pro boty a zjistil, že má botasky plné zubní pasty. Ječel, jako pominutý, ošetřovatelka křičela a vyhrožovala sanitárním dnem. Nikdo nevěděl, co je tím vlastně míněno. Tomáš odjel bez rozloučení a na ranní komunitě všem hlavní psycholog oznámil, že bude celý den sanitární den a jasně řekl, že budou do večera zavřené pokoje, všichni si donesou do kulturní místnosti všechno, co budou celý den potřebovat. Bude se uklízet, nebudou se konat žádné aktivity. Personál je zde pouze pro výdej léků a stravy. Všichni budou uklízet společné prostory a pak ať si dělají, co umí, ale celý den se nesmí ani kouřit (což byl pro většinu nejhorší trest). Ačkoli nikdo Radimovi nic nevyčítal, přesto se však šel přiznat. Jenže psycholog byl neoblomný, protože se nepřiznal hned a ostatní s ním drželi basu. Tak plynul den, který strašně neutíkal, za dvě hodiny bylo všechno umyté, vyblýskané a pak se již jen sedělo, někdo hral šachy, dámu, člověče nezlob se, povídali si, četli. Mnozí si nepřinesli ani kávu a tak si vzájemně půjčovali a vařili. Oba vzpomínali, že to bylo nekonečné. Kolem poledne to Radim nevydržel (do konce léčby mu scházelo osm dnů) a zašel za personálem, že ukončí léčbu a odejde. Všichni mu to rozmlouvali, ať takovou hloupost nedělá, ale cítil se tak zdeptaný, že trval na svém. Jenže sestra mu sdělila, že mu nemůže vystavit propouštěcí zprávu, protože nejdou počítače. Takže si Radim ten den přetrpěl s ostatními. Teprve večer, kdy měla službu jiná sestřička, zjistil, že počítače jdou, ale prostě personál stávkoval. Ráno se Radim sbalil, snesl si dolů zavazadla. Zavolal si ho hlavní psycholog, přemlouval ho, ale Radim byl neoblomný. Na ranní komunitě se všem omluvil, rozloučil se a odešel. Po několika dnech dostal Honza od Radima SMS-ku, že se Tomáše asi do smrti nezbaví, protože chodí ke stejnému psychiatrovi. Hoši se po létech smáli a přiznali se, že vždy při čistění zubů se musí smát. Řekla by se klukovina, jenže režim je režim a ten se musí dodržovat, kdo nezvládne takové banality, nedokáže se srovnat ani se životem venku. Pro Radima přinesl poučení, že vše se má řešit s rozvahou, nejednat impulsivně, ale dnes je z toho úsměvná vzpomínka, že nikdy není nuda a to je fajn.