"Nejlepší přítelkyně"

Tento příběh je skutečný, píši jej a netvrdím, že se mi nestal, ale mohl se stát v mnoha obměnách skoro každému. Vždy se najdou lidé, kteří dokáží dlouho skrývat svou pravou tvář a také je spousta naivních lidí, ke své vlastní škodě, jim skočí na špek.

Když se člověku daří, rojí se kolem něho lidí, tváří se jako nejlepší kamarádi a snaží se žít ve výsluní toho, kdo jim může být užitečný a hlavně za to nic nechce. Běda však tomu úspěšnému,který si nechá mazat med kolem pusu, věří všemu pochlebování a poplácávání po ramenou, jaký že jsi borec, opájí se vlastní důležitostí a nepřipouštějí si, že nejsou zase až tak nepostradatelní. Takovou úspěšnou ženou byla bankovní úřednice, později pracovala v advokátní poradně a znovu se po revoluci vrátila do banky jako zástupkyně ředitele. To měla všude známých, kteří k ní chodili na rady. Až nabyla dojmu, že je něco lepšího než obyčejní lidé, stýkala se pouze s místní smetánkou, při návštěvách kupovala drahé dárky, protože se přece nehodí, aby „ona“ přinesla třeba jen levnou bonboniéru. Kastovala lidi a nejvíce pohrdala lidmi z venkova, o nichž prohlašovala, že jsou zaostalí, primitivní. Hrála si na velkou madam,chodila k nejdražší kadeřnici ve městě, dávala si šít v luxusním salonu, že by tam šili kvalitně se hodnotit nedá, ale za přemrštěné ceny ano, nakupovala si samé drahé knihy, umělecká díla, prostě se tvářila jako velká znalkyně umění. Stravovala se v nejdražších restauracích, kde to bylo, podle jejího hodnocení, na úrovni, přece nebude doma vařit. Omlouvala tím však především vlastní sobectví a lenost, vůbec jí nedocházelo, že většina lidí, není slepá, pouze ji to málokdo dokázal dát otevřeně najevo. Pokud se někdo takový přece jen našel, automaticky byl hloupý a závistlivý. Nesměla chybět na žádné kulturní akci, aby všichni viděli, že tomu rozumí a hlavně si to může dovolit, nebylo snad drahého zahraničního zájezdu, na kterém by chyběla. Na druhé straně již ovšem neviděla, že většina lidí ve městě se o ní nevyjadřuje dobře, říkalo se o ní, že je podivínka a co bylo zvláštní ani nejlepší známé nikdy nepustila do bytu, takže nikdo netušil proč, zda snad se nebojí ukázat svoje poklady. Skutečnost byla poněkud jiná. Často vyvolávala konflikty, zastavovala lidi, kteří si jí ani nevšímali a obviňovala je z pomlouvání, takže takovým chováním na popularitě nezískávala. Sousedé se o ní vyjadřovali, že je velmi nepraktická a zřejmě má v bytě velký nepořádek, protože se zdráhala pustit do bytu i řemeslníky, takže bylo záhadou, kdo jí vlastně smontoval velmi moderní obývací stěnu. V domě, kde bydlela byla rozhádaná se všemi, takže vždy pouze bez pozdravu přeběhla po schodech, všichni byli přece pod její úroveň. Pak se vedle jejího bytu nastěhovala nová nájemnice, která byla postižená po mozkové obrně a bylo to na ní vidět, takže si většina obyvatel myslela, že je mentálně zaostalá, opak byl pravdou a právě ta nová postupně stmelila všechny v domě a každý ji měl rád. Jen „madam nafrněná“ se chovala, jako by byla vzduch.No tak, když nechceš, nebav se! K seznámení došlo tak, že jednou zazvonila na novou sousedku, která udiveně otevřela dveře. Spustila bez pozdravu: „Můžete mi vysvětlit, co jsem udělala vaší dceři, že se na mě dívala jako bych byla čarodějnice?“ Konfliktní dáma se jmenuje Lída a oslovená Dáša, která koukala ohromeně: Nechápu, co máte na mysli“ a zavřela dveře. Po příchodu osmileté dcerky se ptala: „Prosím tě, co stalo mezi tebou a paní Krásnou?“ „No nic, umývala jsem schody a ona mi šlapala po mokrých schodech, to nemohla chvíli počkat, než to uschlo?“ Zasmály se tomu a celou věc hodily k ledu, přece nebudou řešit takovou hloupost. Postupně se Lída začala vnucovat do přízně Dáši, tu si přišla půjčit padesát korun, jindy zase šroubovák, prý bude mýt okna, o ten si nakonec Dáša musela říct poněvadž se ty okna myly asi tak tři měsíce. Pak se milá Lída zeptala, zda se může přijít podívat na televizi, protože se ji porouchala, jenže si to vyložila tak, že se bude chodit dívat každý den a vůbec nebrala na vědomí, že narušuje soukromí druhých, vůbec nebrala ohled, že Dášu její oblíbené programy nijak nezajímaly. Čas utíkal a Dáša si Lídu oblíbila a přehlížela její nedostatky, často za ní platila útraty v restauraci a když Lídě zhavaroval byt a potřebovala půjčit dost velkou sumu peněz, tak najednou nikdo z jejich „přátel“ právě nemohl, každý by tak rád, ale ten právě zařizoval nově ordinaci, další kupoval byt a dobračka Dáša posbírala peníze a ještě si vzala půjčku v bance a vždy Lídě počkala, když z toho důchodu nevyšla a tu tisícovku nedonesla. O tom, že by Lídu zajímalo, že v bance se platí úroky, to bývalá bankovní úřednice vidět nechtěla. Před sousedy a známými Lídu omlouvala, že je sice zvláštní, protože měla těžké dětství, ale je velmi vzdělaná, má všeobecný přehled a velmi dobře se s ní povídá.To byla skutečně pravda, její encyklopedické znalosti byly neuvěřitelné. Stalo se, že Lída dostala rakovinu, jediný člověk, který ji navštěvoval a povzbuzoval byla Dáša s dcerou, po návratu z nemocnice potřebovala dopravit do fakultní nemocnice v Olomouci, opět byla dobrá Dáša s dcerou. Nikdy se nezeptalo, zda něco dluží, zřejmě auto jezdí na vodu. Všechno šlo dál, jednou potřebovala Lída přinést do nemocnice osobní věci a zalévat kytky, svěřila Dáši klíč od bytu. Jaké bylo Dášino zděšení po otevření, větší nepořádek snad nikdy neviděla, luxusní koberec nikdy nepoložený, všude hromady krabic, v kuchyni nádobí a zemi, protože tam žádný nábytek nebyl, lednička a pračka ještě po mamince, no nikdy to nikomu nepověděla... Rozhodně pomluvy (byť to byla pravda), nikde nešířila. Lída se uzdravila, dále věčně číhala na Dášu, která se vracela utahaná z práce a vedla monolog sama o sobě, nikdy se nezajímala o druhé, jen sama o sebe. Tady již Dáša zbystřila a občas Lídu upozornila, že je hodně hodin, potřebuje se najíst a ráno brzy vstává. Jednou opět Lída zahájila své povídání a začala se chlubit, jak pozvala své nejlepší kamarádky na oslavu svých sedmdesátin: „To víš, nemohla jsem je hostit v obyčejné restauraci, všechno muselo být na úrovni a popisovala, co všechno si daly. Dáši došla trpělivost a Lídy se zbavila, vymluvila se na únavu a snad prvně si oddechla, že je konečně pryč. Večer seděla u knížky a ne a ne se začíst, stále se jí vracelo, tak nejlepší kamarádky a co jsem tedy já, ten hlupák, který nestojí ani za pozvání i když bych se pochopitelně omluvila a já trouba bych jí ještě koupila dárek. Najednou jí všechno došlo a bylo ji líto těch dvaceti let, kdy věřila, že má opravdovou přítelkyni.Dášu omlouval z nauivity pouze její handicap, měla pochopitelně i jiné přátele, kteří ji varovali, aby si ji nepřipouštěla k tělu. Za hloupost se platí. Nakonec vzala mobil a Lídě bez úvodu sdělila: „Víš co, Lído, vezmi na vědomí, že jsem skončila se svou hloupostí, buď tak laskavá a vykliď můj sklep svým harampádím, protože tam potřebuji uklidit, abych mohla dát vymalovat. Klíček hoď do schránky a už k nám nikdy nechoď! Jo a ještě malý dodatek: Jsi navrch huj a vevnitř fuj!“ A tipla telefon. Okamžitě zvonil: „Co si to vůbec dovoluješ?“ „Já tě neslyším a již nikdy slyšet nebudu!“ A mobil vypnula. Druhý den byl sklep vyklizen, klíček ve schránce. Pokud je obě dámy náhodou potkají na schodech, tváří se jako by nikoho neviděly. Dlouho někdy trvá než člověku dojde, že sobecký člověk se dokáže přetvařovat a využívat druhé. Takových lidí je možno pouze litovat a člověk zjistí, že nic neztratil, pouze získal trpkou zkušenost, ale konečně vystřízlivěl. Kolik je mezi námi takových parazitů, dokáží zneužívat, brát a ic nedávat na oplátku, tím nemám na mysli materiální stránku.