Nejkrásnější dárek

Mnoho lidí mívá různé představy pod pojmem obdarovávání, někteří mají pocit, že dar musí být hmotného rázu a nedokáží si vážit maličkostí, nebo třeba toho, že jim někdo projevil svou lásku, oddanost.

Skoro celý svůj dospělý (vlastně i dětský, vždyť jsem od narození handicapovaná) život se pohybuji mezi různě zdravotně postiženými, znám jejich trápení i radosti, protože za mnou chodí pro radu, často si jen popovídat, protože málokdo má na ně čas, mnozí zdraví lidé ani neumí třeba s osobami trpící mentální či psychickou poruchou ani jednat. Všichni takto handicapovaní jsou neobyčejně vnímaví a dobře vědí, kdo je má rád, rozpoznají faleš a takový člověk u nich nemá šanci. Nebudu se rozepisovat o všech případech, protože každý je úplně jiný, ostatně by to byla nuda, kdyby byli všichni jako přes kopírák. Měli jsme tam klienta, který nebyl handicapovaný natolik, že by šel jednoduše zaškatulkovat. Pokud by žil v normální rodině, ve které mu byla zajištěna patřičná péče a láska, mohl se jeho život vyvíjet docela jinak a možná bych ho nikdy nepoznala. Jmenuje se František a známe se tolik let, že mu občas z legrace říkám „ty můj adoptivní kluku“, občas mu v dobrém vyhubuji, pokud vyvede nějakou hloupost, vůbec se nezlobí jen, se někdy udiveně kouká, proč se na něj zlobím… Některé věci prostě nechápe a dá hodně práce a přemýšlení, aby pochopil, co mu chci říct, musím volit jednoduchá a srozumitelná slova. Milý Franta doplatil hodně na to, že se narodil ještě za minulého režimu, žil v rodině, on si to nepamatuje, ale později mi vyprávěla ředitelka pomocné školy, že byla přítomna při jeho odebírání do ústavní péče. Říkala mi, že něco tak strašného za svůj život nezažila a to při své profesy přišla do styku s různými případy. Franta se nehodil do žádného dětského domova a tak bohužel skončil ve škole, kde docházely úplně nevzdělatelné děti a to z jediného důvodu, při škole byl celoroční stacionář, aby měl kde bydlet. Stal se miláčkem všech zaměstnanců a všichni kantoři se s ním chlubili, co z něj dokázali vychovat, vyřídili mu výjimku a mohl tam zůstat po dovršení plnoletosti jako pomocný asistent, jenže plat měl velmi symbolický a ani s částečným důchodem si nemohl pokrýt životní náklady. Když se otvíralo naše zařízení, tedy nezisková organizace s chráněnou dílnou pro těžce zdravotně postižené, byl u nás Franta zaměstnán na plný úvazek, jako pomocník terapeuta a mohu potvrdit, že uměl zastat svoji práci často lépe než jeho nadřízený, s klienty měl takovou trpělivost a dokázal s nimi takové pokroky, že nad tím žasli i odborníci. Bohužel si musel František hledat ubytování, ve škole již nemohl zůstat, přes všechno snahu se nepodařilo nic lepšího sehnat než ústavní zařízení, kde byli většinou lidi, které tam jejich rodiny odložily i zde, přestože to bylo dotované zařízení, musel Franta platit takovou sumu, že neměl šanci si naspořit, aby se mohl nějak osamostatnit. Také personál tohoto ústavu se k němu nedokázalo chovat, byli zvyklí, že tam mají svěřence bez vlastního názoru a nedokázali skousnout, že on má k různým věcem výhrady, nemůže si zajít na diskotéku a je s ním jednáno jako s malým dítětem. Později byl ze zařízení vyloučen ze zcela banálních důvodů. Nastal další problém, nakonec jsme se spojili s ředitelkou jeho bývalé školy a za velké ochoty primátora se podařilo zajistit garsonka, která patřila městu, takže se dalo bydlení utáhnout. Je schopen si všechno zařídit a udělat, pouze si nikdy nedokáže poradit se svými financemi a končí často v mínusu, tady potřebuje skutečně poradit, jenže se stává, že přichází na radu pozdě. Jednou přišel za mnou Frantík na radu, že by si mohl dálkově dodělat zvláštní školu, sice jsem dříve nic takového neslyšela a dokonce při jeho písemném projevu, jsem pochybovala, zda je schopen to zvládnout, tady hodně pomohla jeho bývalá učitelka, která se s ním učila. To bylo slávy, když nám do práce donesl ukázat vysvědčení. Pak jsme se museli pracovně rozloučit, protože nastoupil do učiliště na pomocného kuchaře. Stejně nebylo týdne, aby alespoň dvakrát se za mnou a svými kamarády nezastavil, Frantu měl každý rád, tedy kromě ředitele, ten nesnesl taky, že mu Franta občas vykládal, co všechno se dělá špatně. Po vyučení nastal další problém, nikdo ho nechtěl zaměstnat, nikoho nezajímalo, že je velmi slušný a pracovitý, stačilo vidět, že je trochu snědý a bylo po debatě, až po všelijakých telefonátech a chození po firmách našel odvahu pan, který vlastní restauraci a velkou vyvařovnu a tak konečně pracoval v kuchyni, byl velmi spokojený a jeho nadřízený nelitoval, že mu dal příležitost. DNes již tam bohužel nepracuje, protože míval problém s ranním vstáváním, neslyšel ve tři hodiny ráno budík. To co jsme mu tolerovali my, tedy když nepřišel na osm hodin do práce a já žhavila mobil, nemohl tolerovat podnikatel a tak dnes Franta pracuje, střídá brigády, ale snaží se a uživí se. Blížily se moje padesátiny, s nikým jsem o tom nemluvila, jen jsem si říkala, že všechny zaskočím a dala jsem si udělat obložené mísy, napekla koláčky. Na konci pracovní doby jsem vše připravila do jídelny a pak všechny pozvala. Všichni byli zaskočeni, tedy vedoucí personál, neměli ani kytku a cítili se zřejmě hloupě a tak se k nám ani nepřidali, je smutné, že lidé, kteří jsou placeni za poskytování služeb zdravotně postiženýn, k ním vlastně nemají žádný vztah a chodí prostě do práce, nic víc a nic méně. Najednou se objevil Franta a přinesl vlastnoručně upečený dort, všichni klienti povstali a František spustil: „Pro nejhodnější ženu mého života jsem dnes přišel přát a za všechny vám poděkovat a říci, že vám všichni děkujeme a máme vás všichni moc rádi!“ Každý klient vytáhl nějaký dáreček, který mu rodiče doma buď koupili, nebo pomohli vyrobit. Seděli jsme dlouho do večera a bylo nám spolu dobře. Byla jsem velmi dojata a nikdy na ten nejkrásnější dárek nezapomenu! I když již v organizaci nepracuji, protože jsem nezapadla do škatulky vedoucích pracovníků, klienti a Franta za mnou chodí, telefonují a zvou na různé akce. Jednají podle svého srdce a to je nejdůležitější. Pouze za současné vlády, která dělá všechno proto, aby ušetřila právě na bezbranných, se velmi obávám, co s nimi bude, zda nakonec nebudou odkázáni sedět doma a hledět do zdi.