Muž, kterého nezajímá sport

Život je o toleranci, byla by to nuda, kdybysme se podobali jako vejce vejci. TTEnto příběh pouze ukazuje na rozdíly mezi námi.

Můj přítel je velmi vzdělaný člověk, má přehled o všem, co se týká lidského dění, ale především je umělec, který tvoří nádherné věcičky z keramiky, zbožňuje klasickou hudbu a čte hodnotnou literaturu, vyzná se v malířství, sochařství. Jediné čemu nerozumí je sport, respektuje sice, že jsem vášnivá sportovní fanynka, ale stejně u televizoru trpí a občas mi klade otázky, nad kterými zůstává rozum stát, na sportovní klání bych ho nedostala ani náhodou, protože při křiku a sprostých nadávkách doslova jeho jemná dušička trpí. Synovec hrával hokej a stále ještě jezdí motokros, velmi si přál, abych se na něho přišla podívat. Co by tetička neudělala pro svého oblíbence, zvláště když jsem byla samotná zvědavá, jak mu hra jde. Přemluvila jsem Jirku, že pojedeme navštívit moji sestru, pozná moji rodinu i krásnou krajinu, protože bydlí na samotě pod lesem, o plánu B, že se půjde taky na hokej, jsem raději pomlčela. Velmi se mu u sestry líbilo, celá rodina si padla do noty, všechno bylo přirozené a nikdo si nemusel dělat žádné násilí, nadchla ho překrásná příroda, doslova si užíval klidu a míru i s vlčákem byl hned kamarád. Po obědě se honem uklízelo a teprve vyšlo najevo, že se celá famílie vypravuje povzbuzovat Marka. Žádné scény se nekonaly a spořádaně jsme odjeli na zimní stadion. Žádné davy zde nebyly, šlo přece o dorostenecký zápas a na ten chodí pouze rodiče a přátelé hráčů. Zima byla příšerná, ale všechno skousl, jen se po chvíli zeptal: „A proč tomu Markovi pořád ubližují, vždyť se věčně válí po ledě?“ Moje vysvětlování, že hraje středního útočníka, který je tam od toho, aby pronikal k brance soupeře a snažil se dávat góly, no a soupeři mu v jeho počínání musí zabránit, jinak by to přece nebyla žádná hra. Pokýval hlavou, že rozumí, ale bylo vidět, že se těší až bude konec, pouze ze zdvořilosti se neptal proč tam celá rodina křičí a nadává. Po zápase si viditelně oddechl a těšil se do tepla. Po návratu k sestře si se zájmem prohlížel zarámované malby a kresby a při zjištění, že jsou to díla Marka se ho zeptal: „Prosím tě, proč se nevěnuješ umění, máš velký talent!“ Mladý pouze mávl rukou: „To jsem maloval, když jsem byl rozsekaný z motokrosu a strašně jsem se doma nudil.“ Návštěva dopadla výtečně a slíbil, že se určitě znovu objevíme. Po cestě domů nic nekomentoval, jen poznamenal: Jani, příště tam pojedeme, ale ať není žádný hokej. Přece mě znáš, rád si popovídám, ale tohle byl zbytečně promarněný půlden, za tu dobu jsem mohl Markovi vysvětlit něco o jeho malířských pokusech. Nadešla motokrosová sezona. Jako tradičně jsem se chystala na závěrečný motokrosový závod, ten si nikdy nenechám ujít. Opět jsem připomněla Jirkovi, že jsme již dlouho nebyli u sestry na kotárech, nadšeně souhlasil a jelo se. Při přivítání se sestrou, neteří a vlčákem Kazanem se divil, že nejsou přítomni chlapi. Sestra mu povídala, ale ti jsou od rána pryč, jezdí tréninky a kvalifikaci, musíme rychle poobědvat ať to stihneme, Marek jede hned v jednu hodinu a táta hned po něm. Jirka zalapal po dechu a tiše se mne zeptal: „Co to proboha pojedou?“ „No přece Zděchovskou grapu.“ „A to se zase co?“ Přece motokros, však uvidíš!“ Rezignovaně povzdechl. Cesta na motokros byla tak ucpaná, museli jsme jít kus pěšky, to by Jirkovi nevadilo, jen ty příšerné davy lidí, obrovský rambajs motorek a toho prachu. Tady již vůbec nechápal naše nadšení, přebíhání po kopcích, abychom lépe viděli. Doslova se děsil všech krkolomných skoků a nebezpečných pádů. Již vůbec nechápal elán švagra, jak stále přebíhal a potom se zděšeně díval na závod veteránů. Doslova blaženě vrněl, že je konec. „Moc se neraduj, teď je přestávka, za chvíli bude druhé kolo!“ „To myslíš vážně? Celá ta hrůza ještě jednou?“ „Jiříčku, uklidni se, kup si opečenou klobásku, pivečko, řídit dnes přece nebudeš, tak pro jednou to vydrž. Asi tu budeme dlouho, pokud skončí Marek na bedně!“ Skončil, sláva to byla ohromná. Večer jsme seděli venku u grilu a Jirka se nechápavě ptal: „Chlapi,stojí vám to vůbec za to, tak riskovat zdraví a život?“ Jejich nadšení nesdílel a myslím si, že tentokrát se nudil. Při návratu mi říkal: „Janičko, víš přece, že tě mám rád, ale příště nechtěj, abych na takové hrůzy s tebou jezdil!“ „Děkuji ti, Jiří, žes to vydržel, za rok pojedu sama a ty si uděláš vlastní program.“ Některé mužské člověk nepřetvoří k obrazu svému, ale snad proto nám to spolu klape, že se respektujeme! Já sice taky občas šoupu nohama při různých vernisážích, kterým zase nerozumím já, ale to je život.