Konečně začaly dětem prázdniny

Vlna veder, kterou já osobně již nemusím, uhodila vlastně až v poslední dekádě srpna. Děti si konečně užívají koupání, provozovatelům koupališť to již mnoho nepomůže, těch pár dnů jim dva měsíce nezachrání.

Je škoda, že jsou stále zkostnatělí, čekají na brigádníky z řad studentů a neotevřou již koncem května, nebo začátkem června. Potom spláčí nad výdělkem, protože počasí o těchto prázdninách bylo velmi rozmarné a není to v poslední době první rok. Ostatně celý náš systém je nepružný, nedokáže zareagovat. Když je krásně, děti sedí ve školách. Zimní prázdniny většinou taky bývají málokdy vhodně načasovány. Celá naše společnost je zajetá ve svých kolejích a nedokáže pružně reagovat. Stále jsem vyzývána, abych napsala něco pozitivního. Mám mezi svými články i takové, ale nijak si oblibu nezískaly. Ten můj dnešní úvod také nenasvědčuje, že dnes nebudu horovat proti politikům, burcovat lidi na pomoc potřebným, dokonce si nebudu na nic stěžovat. Minulý víkend jsem si konečně užívala, čtyři dny jsem tu měla nemocnou maminku, která byla šťastná, že může být doma. Hlavně tu však byly vnučky. Bylo skutečně nádherné sledovat, jaké nápady se jim v hlavičkách občas zrodily a sledovat je při jejích hrách. Napustila jsem jim bazének, jenže to ještě tak teplo nebylo, aby sluníčko vodu ohřálo dostatečně, takže jsem musela několik kbelíků horké vody obětovat. Byly šťastné jako blechy, hned se musela udělat pláž, tedy deka, ručníky a bylo o zábavu na odpoledne postaráno. Ráno jezdily po dvoře na kolech, na silnici bych je nepustila. Pouze jednou jsem je vzala na Kolibu, jsou tam prolézačky, hřišťátko, pískoviště a především tolik žádané nanuky (doma z mrazáku to není to pravé ořechové). Další den jsem však s nimi šla raději pěšky, starší vnučka již dokázala jet při kraji a na zavolání zastavit a počkat, ovšem uhlídat tu mladší neřízenou střelu, to bylo nad mé síly… Doma jsem v době jejích návštěvy rezignovala na úklid, dovezly si celou sbírku koníčků. Ze všech polštářů, které mám po pohovkách a křeslech si vyrobily stáj, vytahaly všechny staré šátky a celé se namaškařily, že jsou slepičky. V kredenci mi mnoho hrnců nezbylo, protože si vyrobily hrncovou dráhu. Z půdy si vyrobily výtvaru. Ta starší velmi pěkně kreslí i maluje a tak její obrázky připevňovaly kramlíky, na dvoře nasbíraly slepičí peří, to tvořilo taky výzdobu a zbytek kolíčků skončil pěkně podle barev také na šňůrách. Je pravda, že když jsem večer zavelela k úklidu, tak pomáhaly, co jim sily stačily. Za odměnu se potom konala grilovačka. Potom ještě před spaním se vytáhl akordeon, bylo to krásné poslouchat, kolik umí písniček a především sledovat jejich tancování, tuto zálibu mají společnou. Naše muzicírování musela vždy ukončit „Ukolébávka“ od Mozarta. Pak již poslušně do vany, pižámek a hupky do postele, každý večer jsme si přečetly jednu kapitolu z „Pipi Dlouhé punčochy“ (to se praktikuje i u nich doma, jsou vedeny od malinka k lásce ke knížkám). Po přečtení zhasnout a spinkat. Ráno mívaly povolenou půlhodinku pohádek, pokud v televizi nic nebylo, tak DVD a potom již tvořivé hraní, povídání, malování,zpívíní, veršování, dokonce se snažily pomáhat při vaření. Při loučení jsem musela, jako tradičně dělat prsty na sklo auta šroubek a mávat! Po odjezdu douklízím, vyperu, vyžehlím… Je tu tak smutno, že se těším na další víkend.