Když vaří muž

Možná již čtenáře začínám nudit a zdá se jim, že si svoji rodinu příliš idealizuji, ale své vzpomínky, mnohé se u nás doma vyprávějí roky, protože jsem je nemohla osobně zažít, mi připadají tak zajímavé, že si přeji se o ně podělit s více lidmi. Neumím dobře psát, ale to co píši, předávám s láskou.

Můj tatínek pocházel jako šesté dítě ze sedmi dětí, takže jakmile trochu odrostl a sestry dávno odešly z domova, připadla mu povinnost se starat o domácnost, tedy i vařit, mimochodem velmi dobře. Po letech když se oženil, přiženil se k rodině manželky, kde všichni chodili do práce, on jediný chodil na směny a tak v týdnu, kdy měl odpolední směnu, vzal za naprostou samozřejmost, že kuchyni bude vládnout on a vůbec mu to nepřišlo ponižující, zvláště pak když tchán by připálil i vodu na čaj, natož si něco sám ohřát. Žili velmi spokojeně, ale u rodičů domeček byl velmi malý a plánovali si do budoucna děti, rozhodli se postavit si hned poblíž vlastní rodinný domek. K tomu bylo třeba hrůza papírování, obíhání po úřadech a zde se ukázal zase velmi platným pomocníkem tchán, který se vyznal a věděl co je třeba zařídit, v tomto bodě se mladí zcela spolehli na jeho zkušenosti. Fyzickou práci udělali sami, ale úředničina se stala doménou tchána, každý se snažil dle svých schopností. S jednou mnoha záležitostí bylo pochopitelně zajistit architekta, který musel provést nákresy plánované stavby, dojel do vesnice a pracoval za asistence starého pána, tedy mého budoucího dědečka, kterého jsem bohužel nepoznala a po skončení díla byl pozván na oběd. Trochu se zdráhal, ale neodolal lákání: „Pane inženýre, pojďte, pochutnáte si, vaří zeťák a to je vždycky pochutnáníčko! Ten umí vařít lépe než mnohá ženská." Jenže co čert nechtěl, právě ten den se mladému, tedy mému tatínkovi, podařilo připálit brambory, spěchal do práce a tak se snažil svou chybu zamaskovat a udělal smetanovou kyselicu, pochopitelně se žádným hostem nepočítal, takže zůstal jako opařený, ale nepřiznal se a polévku nalil do talířů. Děda hosta ještě pobízel: „Jen jezde, inženýre! Ta je dnes vynikající a ještě k tomu i hřibová. Oba jedli, až se jim dělali boule za ušima, nepoznali vůbec nic. Dovedete si představit, jak si táta oddechl, že dojedli a vděčně poděkovali za oběd. Spokojeně odjel do práce a na celou záležitost přestal myslet. Při návratu v noci z práce se ho manželka zeptalaala: „Prosím tě, co jsi to vlastně vařil dnes za polévku, mělo to nějakou divnou chuť a prý jsi to dal k obědu i tomu inženýrovi?“ Zkroušeně se manželce přiznal, jaká se mu stala nehoda, protože byl zvyklý dělat tolik věcí naraz, takže postavil brambory, šel vyčistit králíkům a zapomněl, že má na plotně hrnec. „Už bylo tolik hodin, že bych nestihl autobus do práce, tak jsem chtěl zachránit co je dalo, copak mi napadlo, že otec přivede toho člověka na jídlo.“ Smáli se tomu pořádně. „Nic si z toho nedělej, zas tak špatné to nebylo, jen jsme s mámou přemýšlely s čím jsi v tom vaření zase experimentoval.“ Až mnohem později se přiznal, že to vůbec nebyla hřibová kyselica, ale připálené zemáky. Od té doby tatínek vlastně vařil celé roky i když pochopitelně i maminka a babička ale jeho umění , přes všechnu snahu, nikdy nedosáhly. Dokázal v kuchyni pravé divy a nejvyhlášenější byl hlavně svými guláši, to za ním chodili lidé ze sousedství, pokud potřebovali uspořádat nějakou oslavu. Dodnes lituji, že jsem se nikdy o vaření nezajímala, protože právě při přípravě gulášů, to byla u nás v kuchyni doslova alchymie a umělecké dílo.. Místní hasiči, ostatně byl taky jejich členem, s ním automaticky počítali, že navaří na všechny akce, které pořádali,výroční schůze, hodové a končinové zábavy a mnozí hosté často říkávali, že jezdí ani ne na tu zábavu, ale právě onen tolik opěvovaný guláš. V naší rodině mu ovšem nikdy nebyla odpárána ta „hřibová kyselica“! Stát se taková nehoda ženě, má z ostudy kabát, v případě vařícího muže je vše skvělé!!! Ostatně je pravdou, že muži bývají skvělými kuchaři a to tatínek skutečně byl. Uměl tolik věcí, že bych mohla psát o něm celé romány.