Kdysi dávno

Příběh, který chci vyprávět se stal velmi dávno a tentokrát jsem v něm nijak nefigurovala, ze z cela prozaického důvodu, ještě jsem byla na houbách.

Valašsko je územíčko chudobné, ale lidé jsou tu dobrosrdeční, pohostinní, vždy ochotni pomoci si navzájem a podělit se o to málo, co mají. Dnes již to není úplně takové, jako v dobách minulých a také tehdy vyjímky potvrzovaly pravidlo. Moje stařenka byla žena velmi hodná, pracovitá, obětavá a zbožná (také podle toho celý svůj život žila). Kdo potřeboval pomoc, radu, nikdy neodcházel oslyšen. Nadbytek u nich doma nikdy nebyl, ale byla to především zásluha babičky, která byla velmi dobrá hospodyně, z mála dokázala ušetřit a především dvou příslovečnou pracovitostí měla velkou zásluhu, že ačkoliv žili malé chaloupce, netrpěli nedostatkem, protože dědeček byl dobrý člověk, ale přece jen trochu furiant a ne právě praktický, ten se dovedl vyžívat v domácnosti především při zdobení vánočního stromečku, ale připálil by snad i vodu na čaj. Když se s babičkou vzali, přistavili si k jeho rodnému domku, malou chaloupku, s rodiči zůstal bydlet nejmladší bratr a všechno se zdálo být v pořádku. Až do doby, kdy se bratr oženil a přivedl si domů nevěstu. Ta kromě toho, že byla pohledná a měla stejné křestní jméno, jako moje babička, se jí nepodobala vůbec v ničem. Především byla velmi hašteřivá, závistivá a hlavně velmi líná… Je pochopitelné, že dědeček byl u rodičů i bratra denně, vždyť bydleli vlastně ve dvojdomku a začaly problémy, neboť mladá paní začala švagrovou pomlouvat, nadhazovat, že manželovi nedopřeje žádnou zábavu a stále ho nutí pracovat., ale již neřekla, že k ní chodí na vajíčka, mléko, mouku, cukr(pochopitelně za panbuhzaplať). Občas potom doma docházelo ke zbytečným řečem, které dědeček rychle házel za hlavu, ale stařenku dlouho mrzely. Jednou v létě se stařenka (tehdy pochopitelně mladá žena) vracela z lesa, stávala již za svítání a byla na maliny, které pak chodívala samozřejmě pěšky do města prodávat, aby nějak přilepšila domácímu rozpočtu. A co vidí? Její švagrová snad teprve vstala, nesla si deku na louku a ptala se, kde se nejlépe opaluje… Potom se neudržela a přece jen manželovi řekla svůj názor, že by měl přece něco bratrovi říct, protože prakticky nedělali vůbec nic. K nějaké výměně názorů zřejmě došlo, ale všechna zlost se otočila proti mé babičce. Dokud dědeček žil, tak si k ní nedovolili, horší časy nastaly až po jeho předčasném úmrtí. To jim již nic nebránilo, všechno, co dříve využívali společně a přitom zbudoval dědeček s babičkou, bylo najednou jejich, dokonce ji ta společná zeď byla pouze jejich, přitom sami nepřiložili ruku k dílu, žili ve starém stavení po rodičích. Naštěstí v té době již byla moje maminka vdaná a tatínek tomu udělal rázný konec, dal vše řádně vyměřit, oplotil pozemek. Nastal klid, ale bohužel konec rodinování. Strýc nebyl špatný člověk, ale také velmi nepraktický a pod vlivem své manželky, se stal apatický, takže domek nechali zchátrat, ve svých dcerách vychovali líné a závistivé ženy, které se domnívaly, že druhým lítají pečení holubi do pusy bez práce. Jejich domek se stal ostudou vesnice. Prarodiče již dávno nežijí, ale dcery se pouze dokázaly hašteřit o majetek, který ztratil všechnu hodnotu, protože bez práce opravdu nejsou koláče. Když jdu dnes kolem té jejich „téměř zříceniny“, kde snad v celé vesnici není ani vodovod, žádná koupelka a padající kadibudka, musím pouze konstatovat, že nejsou všichni lidé stejní, to by ani nešlo, ale takoví lidé nemají právo závidět druhým, kteří vlastním úsilím a odříkáním, něčeho dosáhli. Všechno se vlastně opakuje, akorát dnes je všechno mnohem horší, protože mnozí by se rádi postarali sami o sebe, jenže ne každý může, ať již z důvodů zdravotních, věkových, nemožností najít práci a naší skvělou „vládnoucí garniturou“!