Jak zmást manžela

Příběh, o kterém chci dnes psát, se stal mým prarodičům, protože by v těchto dnech měla babička stopět let, je tudíž velmi starý, ale klidně se mohl odehrát kdykoli a může sloužit k pobavení i poučení.

Moje babička Andělka byla velmi skromná, pracovitá, zbožná a především by se obětovala pro všechny lidi, kteří její pomoc potřebovali, pro vlastní rodinu by se doslova nechala rozkrájet. Nepoznala jsem hodnějšího člověka. Dědeček Emil byl velmi dobrý člověk, společné spolu měli hlavně tu vrozenou snahu pomáhat všem, jinak zřejmě rozdílnější pár snad ani nemohl existovat, prostě velmi vzdělaný člověk, rozený furiant, nesměl chybět u žádné aktivity a taškařice, která se ve vesnici odehrála, jeho velkou láskou bylo amatérské divadlo, sám psal scénáře a pochopitelně v něm hrál. Doma moc nepobyl, protože nesměl při ničem chybět, zakladatel hasičského sboru, staral se o knihovnu a místní kroniku, dalo by se o něm psát hotové romány, vedl skutečně pestrý život. Andělka jeho koníčky a funkce tolerovala, ale nic jívšak neříkaly a tak ho málokdy za nějakou zábavou doprovázela, vždy měla něco na práci a když již ji vybyla chvíle klidu, raději si v tichosti v koutku četla, nebo něco zašívala. Snad právě díky její tolerantnosti a klidné povaze, bylo jejich soužití šťastné a ani jeden neměl důvod si stěžova, jenže všeho do času, každý džbán jednou přeteče. Babička měla o devět let mladší sestru Karlu, která byla jejím pravým opakem, vymetla všechny zábavy, velmi atraktivní mladá žena, na rozdíl od babičky byla opravdu bohémka a podle toho taky vypadal její život, pravá italská rodina a s pořádkem to taky nijak nepřeháněla i když pracovitá byla taky, vždyť dlouhé roky prala a žehlila prádlo pro pana faráře a kostel, pouze ta její zbožnost nebyla nijak okatá. Opět se jednou se chystalo divadlo a všechno mělo vyvrcholit velkým maškarním bálem, kde se vypravovali všichni, to bylo vymýšlení kostýmů, tehdy žádné půjčovny, zejména v malé dědince, nebyly, takže to chtělo kus fantazie a šikovné pracovité ruce. Chystali se všichni,taková událost se neodehrávala zase tak často, až na Andělku, Doma Emil automaticky předpokládal, že s ním nebude chtít jít a tak se nijak nesnažil, aby manželku přemlouval. Odešel brzy po obědě, museli přece ještě vychytat všechny mouchy v divadelním představení a tehdy snad jedinkrát Andělka zapochybovala, zda o ní stojí, nebo je spokojen ve společnosti bez ní. Tady nadešla role pro Karlu, přiběhla si vypůjčit nějaké stuhy, aby jejímu převleku nescházelo nic k dokonalosti. Našla sestru jinou než obvykle, samozřejmě ji hned vyhledala požadované tretky, ale její podivná zamlklost bila do očí. „Ty zase budeš sedět doma sama? To snad nemyslíš vážně, nebude tam dnes večer chybět ani noha!“ „Ale prosím tě, co bych tam dělala? Emil bude stejně poletovat po sále jako motýl a já stejně nemám žádné vhodné oblečení, o ničem jsem neuvažovala.“ „Tak to tedy ne, dnes všem vytřeš zrak, hned jdu domů něco najít a budeš vidět, už vím zač pujdeš.“ Karla vystřelila z domu a zanechala zkoprnělou sestru o samotě. Nebyla pryč dlouho, zachvěli se vrátila z hromadou oblečení, které hrály všemi barvami a nedbaje žádných protestů, z Andělky byla tak svůdná cikánka, jakou jen tak snadno vidět nebylo. Nastal jediný problém s obličejem, doma žádné šmínky neměli a tak Karla vše vyřešila po svém, natřela ji ho krémem na boty, zbytek dotvořily přírodní líčidla. Večer se nenápadně vmísily mezi rozjařenou společnost, tolik ctitelů si moje babička jistě v životě neužila, nejvíce se kolem ní točil její vlastí muž a marně mámil, kdo je. Užila si to, opravdu ji nikdo nepoznal a tak se snad prvně v životě odvázala a skvěle se bavila. Těsně před odmaskováním se vypařila. Domů to měla pár kroků, oblečení svinula do rance a vynesla na půdu, ovšem umýt obličej byla hotová katastrofa, citlivá pleť, nezvyklá na žádné malování, i vybrala svou daň a Anděla vypadala hrozně, rudá jako rak a nebylo přípravku, který by pomohl. Co teď? V noci to ještě šlo, honem do noční košile a předstírat spánek. Emil se vrátil nezvykle brzy, pravděpodobně zklamán, že mu zmizela ohnivá tanečnice. Ovšem ráno zavolal z postele: „Matko, ty dnes nejdeš do kostela? Nejsi nemocná?“ „Ale ne, jen jsem dnes slíbila, že pomohu řídící s výzdobou školy, děcka budou zítra mít besídku.“ Teprve při snídani, kdy nalévala muži kafé zvedl hlavu od knížky a zkoprněl: „Co se ti stalo? Nemám honem sehnat doktora?“ „To nic není, to se časem spraví samo.“ Dlouho nic neříkal, pak se plácl do čela: „Já hlupák, že mi to včera nenapadlo! To tys byla ta maska!“ A začal se smát jako pominutý. „Tak tohle mi nikdy nenapadlo, že se umíš tak dobře bavit!“ Od té doby se již nikdy nestalo, aby seděla Andělka stále sama doma, ale nakonec hrála i to divadlo, pouze se naoko durdila, že je těch aktivit až moc. Někdy je třeba vzít otěže života do vlastních rukou, být za putičku se vždy nevyplácí!!!