Jak se dcera odnaučila jíst krupicovou kaši

Možná čtenáře nudím svými vzpomínkami, ale to mi nakonec ukáže počet přečtení i karma, jedině tak pochopím, co lidi skutečně zajímá.

Znám hospodyňky, které se dokáží celý den točit kolem plotny, aby nakrmily své hladové krky. Takové ženy obdivuji, ale rozhodně jim nezávidím. Já osobně vařím velmi nerada, když jsem se vdávala, tak jsem uměla si udělat pouze čaj nebo kávu. Je pravda, že nouze naučila „Dalibora housti“, mé kolegyně z práce velmi dobře znaly můj vztah k vaření a tak jsem dostala jako jeden ze svatebních darů kuchařku, která byla opravdu napsána jako pro hloupé, tedy úplně ušitá na míru mé maličkosti, tedy bylo tam popsáno doslova třeba i jak se dělá například zásmažka. Dlouho jsem vařila podle ní, ale mohu se otevřeně přiznat, že jsem vařila jen proto, abychom neumřeli hlady. Nikdy se tato tolik opěvovaná činnost nestala mou hobby. Přesto tvrdí dcera i známí, že vařím dobře, to nemohu posoudit, protože těžko hodnotit sám sebe. Do věku šesti let dcery jsme bydleli u rodičů, tak se po mě vyžadovalo hlavně nakrmit dceru a to pouze ráno a večer. Snídani měla ve školce, takže pouze vypila kakao a každý večer jsem byla doslova na nervy. Vždy při mé otázce, co chceš na večeři se zeptala, jaké jsou možnosti. Mohla jsem vyjmenovat desítku variant, vždy řekla, že chce krupici. Již i to krupicování tak lezlo na mozek, že jsem nedokázala ani ochutnat, zda je dobrá. Pak jsme se odstěhovaly a první náš společný večer začal obligátní otázkou i tradiční odpovědí. Otráveně jsem zapnula plyn, postavila mléko, ale ouha, nedošlo mi, že doma jsem vařívala na propan-butan, kdežto v bytě je zemní plyn, který je mnohem výhřevnější, tedy mnohem rychlejší. Co vám budu povídat, poprvé jsem měla kaši samý šmoulek. Dcera odmítla večeřet a již nikdy nevzala krupičku do pusy. Zbavila jsem se sice protivné povinnosti vařit něco, co jsem nemohla ani cítit, ale nastala mi povinnost vymýšlet a vařit stále něco nového. Mívala jsem velmi málo času a tak jsem vymýšlela jídla, která byla rychlá a byla, co nejmenší spotřeba nádobí. Stejně dcera chodívala na obědy v družině a já v práci, tak to docela šlo, víkendy jsme málokdy trávívaly doma, takže toho nenáviděného vaření tolik nebylo. Horší situace nastala, když jsem začala ze zdravotních důvodů, dělat podomácky, to si dcerunka postavila hlavu, že na obědy chodit nebude a tak maminka musela mít denně teplý oběd, dokonce jsem se skřípajícími zuby pekla i bábovky, koláče a mou specialitou byl perník, prostě všechno rychle zamíchat a nemít na kuchyňské lince horu špinavého nádobí. Ještě horší chvíle nastaly, když jsem přišla o práci a více než rok marně trčela doma, to už jsem opravdu vařit musela a vymýšlet ty nejlevnější varianty jídel a ještě dbát o to, že dcera roste a nemůžu na ni se stravou šetřit. Tohle bylo velmi krušné období, bez práce, peněz a ještě si hrát na skvělou hospodyňku… Vysvobození se přiblížilo, našla jsem si práci mimo bydliště, takže jsem bývala velmi často až do večera pryč a dcera se dostala na střední školu, která byla přes cestu, přímo našemu vchodu. To byla nádhera, jen jsem odmykala a již slyším: „Maminko, pospěš si, již nalévám polévku.“ Asi nejkrásnější období mého života, navařeno, nakoupeno, uklizeno, vypráno i prádlo vyžehleno a ještě jsme s dcerou probraly všechno, co nás zajímalo, dokonce jsme spolu chodívaly na večerní procházky. Zkrátka báječné časy. Všechno jednou skončí, dcera odešla studovat na vysokou školu, našla svážnou známost a o víkendech jsem jí vídala snad pouze, aby si vyměnila prádlo, co se dá dělat, nemohla jsem být sobec a chtít, aby se držela máminých sukní. Po promoci začala žít s přítelem a za necelý rok se provdala, pár let neměli děti, takže jezdívali na návštěvu až po obědě. Za ty roky jsem si absolutně zvykla vůbec žádné vaření neprovozovat, co taky vařit pro jednoho, návštěvy pokud nebyly ohlášeny, se dočkaly tak pouze kávy, čaje, vody a maximálně nějaké koupené sušenky. I takovému poklidnému životu časem, který protéká, jako písek mezi prsty, se přiblížil konec. Dnes vařím vnučkám, sice nerada, ale s láskou, protože jsou smyslem mého života i nemocným rodičům, kteří si již sami navařit nemohou, dělám to ráda, ale koníčkem se mi nikdy kulinářské umění nestalo. Takže sláva všem ženám, které se obětují domácnosti, nejsem si však ta docela jista, zda jsou za svoji obětavost, patřičně svými partnery a dětmi dostatečně oceněny. Dobře navařeno a vzorně uklizeno, ještě neznamená, že láska prochází žaludkem, dnes již tohle pořekadlo jaksi neplatí! Nebo snad ano?