Každý vzpomíná jinak, záleží na úhlu pohledu každého z nás. Taky na době, ve které se žilo, rodinném zázemí i místě bydliště.
Jiné vzpomínky mají děti městské a júplně jiné zase venkovské. Nejsou snad tolik rozhodující v jakých hmotných poměrech jsme vyrůstali, tehdy byli lidé mnohem skromnější. Vystačili si s málem, ovšem dokázali se radovat z maličkostí. Ke štěstí jim stačilo tak málo. Nedávno jsem po dlouhých letech potkala kamarádku z dětství, zdědila po rodičích domek a tak zde trávila s manželem pracovní dovolenou, na vesnici to ani jinak nejde. Uviděla, že jdu po chodníku a hned za mnou šla, protože věděla o mých problémech se sluchem, nakonec se známe skoro celý život. Hned volala ať jdu za nimi a na manžela křikla: „ To je moje sestra!“ Koukal na nás, jako na párek bláznů. Krásně jsme se usadili venku, sluníčko konečně svítilo a my začaly vzpomínat, na všechny vylomeniny, které jsme v dětství dělaly. S tou sestrou to byla legrace, jenže my to tenkrát braly vážně. V té době dávali v kině Vinnetoua, to byla obrovská inspirace pro naše hry. Založily jsme dva tábory, ti hodní byli indiány (tedy my děvčata), ogaři představovali ty zlé bandity. Skutečně jsme si trochu škrábly ruce a sbratřily se. Vzpomínaly jsme, jak jsme běhaly po lese, místo pistole klacík. Moje máma mí dovolila použít tehdy nedostatkové texasky a starší sestra kamarádky nám našila na ně i trička třásně. Dnešní mládeži bysme jistě byli k smíchu, ale my si teď po letech říkaly, jak to bylo krásné, vlastně jsme vůbec nepotřebovaly televizi, stačila dětská fantazie. Já zase s láskou vzpomínala,jak se chovali všichni tolerantně, nikdo se neposmíval mému postižení, naopak mi pomáhali a pokud jsem jim v běhu nestačila, jednoduše počkali. Abych nemusela tolik běhat, byla jsem Vinnetou, který chodil především vyjednávat. Vzpomínání plynulo dále. Jarka vzpomínala, že když nebyla moje mamka doma (byla velmi maličká a nosila jehlové podpatky), jak jsme se namaškařily do jejích šatů a šmajdaly v těch lodičkách. Nebo jsme si pustily gramofon, obuly sibiřsky a u nás v kuchyni se krasobruslilo. To, že jsem si při tom zlomila ruku, nebylo podstatné. Hlavní bylo, že se soutěžilo, ze židlí se postavily stupně vítězů, to bývalo slávy, smíchu i hlasité hudby, hlavně od Vaška Neckáře. Její manžel poslouchal a pouze si povzdechl, že tak pěkné zážitky nemá. Povídalo by se hodně dlouho, jenže jsem si uvědomila, že musím běžet vařit oběd, protože přijedou vnučky. Prožily jsme však krásné dopoledne, které pokračovalo druhý den, kdy se přišli podívat na tu moji omladinu. Při loučení jsme si slíbili, že si to zase zopakujeme, již se těším.
