I mistr se může někdy utnout

Tento příběh jssem napsala již před rokem, když mi zemřel tatínek a psaní se stalo součástí terapie, abych se ze všeho nesložila. Článek je tedy již více než rok starý, ale stále aktuální a tak jeho verzi ponechávám v původní podobě.

Píše se mi velmi těžce, protože jsme nedávno pohřbili tatínka a snad právě v době největšího zármutku se mi vybavují vzpomínky, kdesi hluboko zasunuté a většina z nich je pěkných, ostatně tatínek nás všechny miloval a rozesmutnil nás pouze jedinkrát, svým odchodem, jak si vyžádal Osud. Tatínek se vyučil ševcem a tomuto povolání zůstal věrný celý aktivní život, boty uměl udělat opravdu od a až po zet i když později mnoho let pracoval jako kontrolor a právě proto, že byl všeuměl dokázal zachránit po dělnících mnoho zmetků. V práci se nikdy ani nezastavil, chodil tam první a odcházel poslední. Snad ani nevěděl, že má nárok na přestávku. Dělníci se sice nadřeli, ve snaze si vydělat, ale kouřit a svačit chodili a snad ani netušili, kolik toho za ně opravil. Snad celá vesnice k nám chodila, aby jim opravil boty, dokázal si s tím tak pohrát, že často vypadaly ještě lépe než ty původní, pochopitelně za „hubičku“, tenkrát byla jiná doba a lidé z Valašska nebývali chamtiví, ale všichni si pomáhali. Uměl vlastně každoupráci, na kterou sáhl, zedničinou počínaje a vařením konče i z toho by se dalo napsat spoustu vzpomínek. Dokud tatínek mohl pracovat, vydržela mi obuv roky, vždycky jsem je měla jako nové a těch ušetřených financí… Dnes mohu pouze bezmocně vzdychat, jak nic nevydrží a kupovat nové boty. Domácnost jsme měli ženskou, samozřejmě kromě tatínka, ale nepamatuji si, že by nakupoval boty někdo jiný, znal dobře náš vkus a pochopitelně rozeznal kvalitní práci, takže nebyl důvod chodit po obchodech, marně shánět něco hezkého, když nám to měl kdo zařídit.Usnadnil nám tím zbytečné běhání po obchodech. Dokonce i tu jedinou hrubku, kterou jsem vyrobila při přijímacích zkouškách na střední školu, měl tak trochu na svědomí právě on, věčně jezdil třídit zboží určené do Ruska, do slovenského Partizánského a já byla natolik zpitoměla, že jsem napsala v diktátě partyzán s měkkým i, však jsem mu to z legrace často připomínala.Tolik let a tuhle chybu si budu pamatovat, co mi bude paměť sloužit. Moje mladší sestra byla vždy mnohem větší frajerka než já a v oblékání i česání šla vždy s módou, hlavně když začala chodit do práce, dostala se mezi kolektiv žen, které na sebe dbaly, mnohdy až přespříliš. Jednou přišla z práce, že potřebuje kozačky a tentokrát chce něco luxusního, ne jen praktické, ale musí přece honit parádu. Tatínek ji pouze řekl: „Jsou to tvoje peníze, tak ukaž, co umíš!“ Co si sestra prosadila, se stalo. Vítězoslavně se vrátila z nákupu, jaké si koupila krásné kozačky, na tu dobu byly drahé, vždyť jsme vydělávali něco málo přes tisíc korun. Rozbalila krabici, aby se pochlubila, jak výborně nakoupila a pochopitelně očekávala náš obdiv. Vypadaly skutečně přepychově, obula si pravou botu, abychom mohli obdivovat, jen tatínek trochu zaraženě sáhl po té levé: „Dělali jsme je a vím, že mi jeden zmetek utekl!“ Držel v ruce právě tu jedinou špatnou botu, o které věděl, že je špatně ušitá, nešla opravit a v tom fofru v práci se stalo, co se občas stane každému, že ne pokaždé všechno uhlídáte, prostě mu na kruhu ujela a již ji nenašel, takže se dostala do prodeje. Sestře se dostalo ponaučení: „Pokud si kupuješ boty, musíš vzít páru do rukou a pořádně zkontrolovat, nestačí vyzkoušet jen jednu.“ Od té doby si vždy při nákupu bot možná počínám jako podivín, ale beru do rukou obě a důkladně prohlížím, ostatně jsem dcera po vynikajícím ševci a nekupuji zajíce v pytli. Nejkuriosnější bylo, že reklamaci nekvalitní práce, šel vyřizovat již tatínek, k tomu se již sestra jaksi neměla, na to ji už byl tatínek dobrý. Později jsem se ptala otce kolik dostane v práci pokuty. Jen mávl rukou: „To je v normě, všechno se prostě uhlídat nedá.“ Ani se nedivím, párkrát jsem za ním v dílně byla a viděla ho, jak kmitá kolem celého kruhu a zachraňuje, co se dá a přitom stačil pomáhat baličce, která nestíhala tempu. Ono se říká, že za komunistů lidé neuměli pracovat a zašívali se, jenže ti, kteří pracovali u kruhu nebo pásu, tohle nepotvrdí. To jen ti nahoře mívali funkce, kde po nich žádné výsledky nebyly vidět a často jsem přemýšlela, co vlastně dělají, když pouze přenášejí kafíčko ze dveří do druhých. Tak na tohle obyčejní pracující lid čas neměl. Co však bylo velmi nespravedlivé, dělníci brali mnohem vyšší platy, než třeba právě kontrolor, který nesl za jejich práci odpovědnost. Jenže to raději nebudu přirovnávat k dnešku, kdy nejlépe placeni právě zákonodárci a nenesou za své patvary žádné postihy. Milý tatínku, doufám jen, že se díváš, co tu píši a usmíváš se společně se mnou i když bych raději spustila vodopád slz.