I když se to zdá, není vždycky smutno

Tento článeček není vůbec aktuální, psala jsem ho před loni v čase vánočním, ale jeho smysl je aktuální i dnes. Stalo se od té doby spoustu špatných věcí, pár dobrých, ale díky těm dobrým bych nerada, aby zůstal v šuplíku. Vím, že mé bláboly skoro nikdo nečte, ale třeba někoho osloví. Omlouvám se všem, které svým psaním nudím.

Třebaže neprožívám právě nejveselejší období svého zašmodrchaného života, zjišťuji, že se dá občas zažít i drobné radosti, zasmát se třeba i sama sobě, nemohu pořád chodit jako kakabus, kterého nemá nikdo rád. V tomto předvánočním čase se obzvláště těžce vyrovnává s různými trampotami, ale žít se nějak musí. Požádala mě dcera, zda mi může dát na hlídání vnučky, potřebovala si nakoupit , uklidit a tak se rozhodla je uklidit k babičce. Srdce mi poskočilo samou radostí, konečně nějaká změna. A byla, vhrnuly se do dveří jako vichřice, boty plné sněhu, jen jsem zírala na čerstvě vyčištěný koberec, naskákaly babičce kolem krku, v momentě bylo všude kupa oblečení, ta mladší Janinka (půldruhého roku) bleskově shodila z křesílka polštářek a již byla u přehrávače, cédečka všude kolem, muzika řvala jako u kolotoče a jen vrtěla zadečkem. Aspoň jsem nenápadně ztišila zvuk. Starší Jitule (tři a půlletá) se spořádaně zeptala: „Babičko, přivezla jsem si DVD, mohu si je pustit?“ V mžiku měla zapnutý počítač a již se dívala na takové hrůzy, kterým se dnes říká pohádky, přitom mi stačila sdělit, že byla v divadle na Michala, ale když jí chtěl pohladit, tak se schovala pod židli, nějak už neřekla proč se bála, vždyť se tolik těšila. Chvíli se to dalo vydržet, pak jsem je nalákala na čaj a svačinku, donutila je všechno uklidit a donesla obyčejné hračky, najednou jsem měla spořádané dětičky, Jitulík skládala pohádkové kostky a zpívala jako by za to byla placená. Janinka vozila kočárek s miminky, občas sice chtěla nalakovat nehtíčky, ale dala si vysvětlit, že to je pro maminku a babičku. Ukazovaly mi, co cvičí v kroužku a společně jsme dělaly „Kolo, kolo mlýnský“, smíchu bylo tolik, že jsem docela zapomněla na všechny chmury. Již jsem chtěla chystat večeři, ale přijeli mladí pro děti, ještě chvíli pobyli a za velkého hluku se rozloučili, to bylo pusinkování: „Babičko, neplač, my zase přijedeme.“ Sice jsem po nich dával všechno hodinu do pořádku, ale současně nadšeně čekám na další nálet tornáda. Ještě ani všechno není na svém místě, zvoní zvonek. Marně dumám, kdo tak pozdě jde na návštěvu, kamarádka z minulé práce. Vhrnula se dovnitř jako velká voda: „Jdu tě trochu rozptýlit!“ Probraly jsme všechny své zájmy, skoro vůbec mě nepustila ke slovu, při loučení mi vtiskla do rukou vánočně zabalený balíček, protestovala jsem, že si žádné dárky nedáváme, ale pouze řekla „Mlč!“ Překvapení neměl být konec, další zvonění. Zastavil se bratranec, zda něco nepotřebuji nakoupit, nebo jest-li raději nechci jet zítra s ním do města, si vybrat sama, co potřebuji. Dali jsme si spolu čaj, vzpomínali na své blízké, chtěl poradit ohledně počítače a při odchodu ještě odházel sníh a odvezl k cestě popelnici. Ještě nemám ani zamčeno a již zvoní telefon, další kamarádka:“Co se s tebou děje, celý víkend nejdeš ani na kafé, nezavoláš? Tak jsem tě musela zkontrolovat“ Opět chvíli klábosíme o banalitách. Další telefon, tentokrát přeje k svátkům strýc z Ostravy, další který nezapomněl. Neděle je pryč, nemám pověšené čisté záclony ani napečené žádné cukroví, ale přišla jsem na jiné myšlenky, přece jen mám blízké, kteří vědí, že se trápím těžkou nemocí blízkého člověka, kterému nemohu pomoci. V nemocnici jsem byla včera a od dcery to byla výmluva, na návštěvu jela ona a chtěla mi zabránit jet dne znovu. Přijde zase další probdělá noc… Dnes však byl den plný vzruchu a dokonce i smíchu. Je hezké zjištění, že není člověk na všechny trampoty sám. Doufám, že každý na světě má někoho, kdo ho neopustí v těžkých chvílích.