Dobrý úmysl

Tak jsem si dala předsevzetí, že alespoň týden nic nenapíši. Předsevzetí jsem vzala vážně, jenže nemohu na blogu diskutovat a některé skutečnosti rozhodly, že přece jen opět píši.

Především to způsobilo několik velmi dojemných mailů od lidí, především zdravotně postižených, kteří mi poděkovali, že píši o palčivých problémech, že skutečně rádi čtou mé články povzbuzovali mě k dalšímu psaní. Dalším důvodem jsou dnešní urážky pod mým článkem „Zamyšlení nad článkem o křivé hubě“, kde je v diskuzi spousta urážek, především od mladých lidí, kteří v životě nic nepoznali, pouze jsou přesvědčeni, že jejich pravda je ta jediná, jako by druzí neměli právo na jiný názor. Do diskuze se nemohu dostat, abych reagovala, protože redakce hraje nepěknou hru s navyšováním dukátů a my začínající blogeři jsme bez šance, protože slib o navýšení dukátů, splněn nebyl. Rozhodující důvod bylo hrubé televizní vysílání o zneužívání sociálních dávek, je to absolutní lež, na kterou doplácejí slušní lidé. Vím, že tento můj článek bude zveřejněn až zítra, protože jsem dnes již vyčerpala dva denně, ale velmi dobře skutečný stav dnes vysvětlil pan Hrebenár, ve svém dnešním, tedy pondělním článku. Bohužel jsem se nemohla zapojit do diskuze, abych panu autorovi poděkovala, za pravdivé vylíčení skutečnosti. Sama na svém případě i mé rodiny bych mohla vylíčit, že je pravdou,že posudkoví lékaři rozhodují od stolu, postiženého lidi ani neviděli, nezajímají je názory praktických lékařů ani sociálních pracovnic (netuším tedy k čemu vlastně svou práci dělají a jsou za ni placeni, když jejich posuzování je k ničemu). Posudkář udělá z nemocných lidí zdravé, při odvolání, které je absolutně zbytečné, protože člověk stráví zbytečně čas dalekou cestou, utratí peníze za cestu, benzín stojí peníze, které člověku, žijícímu na hraně, schází a každý nemá to štěstí, že ho k jednání někdo z příbuzných doveze zdarma a ještě mu pomůže se správně orientovat. Samotné jednání proběhne tak, že pochopitelně má pravdu posudkový lékař a ještě člověku další bod uberou i když se jedná skutečně o lidi velmi nemohoucí a neschpných se bránit, protožese cítí ponížení, že vlastně žebrají. Nebudu se zbytečně rozčilovat, stejně to k ničemu nevede, arogance mocných je neskutečná. Pouze děkuji panu Hrebenárovi za jeho psaní pravdivých skutečností a čtenáře prosím, aby psali o vlastních setkáních s s neschopnými, ale všeho schopnými státními úředníky. Děkuji vám. Společnost, která se nedokáže postarat a zastat potřebných je prohnilá a začínám se stydět, že jsem se takovédoby vůbec dočkala.