Dobrý člověk ještě žije

Nebudu čtenáře unavovat výčtem svých neúspěchů, protože to stejně nikoho nezajímá, každý si hledí především sám sebe a jiné již to ani nebude…

Před řadou let jsem se na internetových diskuzích seznámila (pochopitelně pouze pavučinově) s člověkem, který se mi časem svěřil se svým životním osudem, dokonce znám jeho jméno, adresu, přesto však vím, že se nikdy nepotkáme. Je to velmi inteligentní a především citlivý muž. Na růžích nikdy neměl ustláno, otec čtyř dětí, vždycky se musel a stále musí pořádně ohánět, aby zabezpečil rodinu. Po sérii mých trampot, kdy jsem se octla na dně (psychicky i finančně), byl jediný komu jsem se dokázala svěřit, protože jsem věděla, že mu mohu věřit, nic jsem po něm nechtěla, pouze jsem potřebovala to ze sebe dostat, abych se úplně nezbláznila. Udělal něco neuvěřitelného. Každý měsíc mi posílá na můj účet tři sta korun. Já vím pro mnohé zanedbatelná částka, pro něj hodně, protože by si mohl sám sobě něco dopřát. A pro mě? Stačí mi na týdenní jídlo. Psala jsem mu, že je to trapné, cítím se uboze, nechci žebrat a že mu to jednou všechno vrátím. Odepsal mi, že si nepřeje žádné díky, o vracení Ať vůbec nepřemýšlím, abych to brala, že jsme kamarádi a kytka by ho stála taky tak nějak. Já vím, může se Vám to zdát směšné, ale je jediný, který mi konkrétně pomáhá. Nemůže to vyřešit můj problém, ale vím, že je na světě člověk, který je se mnou, pochopitelně ví, že si tím nijak nevyřeším své problémy, ale velmi ráda bych mu poděkovala, nejen za peníze, ale především slova povzbuzení. Přítelem není, kdo se točí kolem, když je člověk nahoře. Ono je snadné do někoho kopnout, pokud se topí, mnohem těžší je toho tonoucího se pokusit zachránit. Milý, příteli, velmi Ti děkuji, že jsem Tě mohla poznat i za to, že jsi člověkem.