Konec uplynulého roku a začatek nového bývá občas důvodem k zamyšlení, k přehodnocování názorů i činů svých i druhých.
Své osobní činy si promítám ve své mysli a vyvodila jsem sama pro sebe závěr, že již nikdy nebudu psát sama o sobě ani se svěřovat nikomu virtuálně. Své vlastní starosti a bolesti si budu prožívat sama a čtenáře nimi zatěžovat nebudu. Každý má svých problémů dost a na ty moje není zvědavý. Proč však dnes po delší době mám potřebu psát? Především události uplynulého roku a téměř hektický závěr minulého roku byl tím impulsem. Zjišťuji, že se naší lidé dělí na tři skupiny. V té první jsou ti, kterým se daří dobře, nic jim neschází, jsou se vším spokojeni. Nevidí nic než sami sebe a k obrazu svému vychovávají své potomky. Učí je, že nemravnost, hulvátství, ostré lokty a sobectví jsou ty nejskvělejší vlastnosti pro život. Jsou přesvědčeni, že egoismus je to jediné, co vítězí a pouze jejich pravda je ta pravá. Mnohdy za svým cílem jdou teměř ochotni jít téměř přes mrtvoly. Slova jako přátelství, láska, soucit a čest jim vůbec nic neříkají. Trochu smutné hodnocení, bohužel pravdivé. Do druhé skupiny bych zařadila lidi, které seříká „mlčící většina”. Vůbec nejsou zlí, mnohdy jsou ochotni uznat, že nemají ve všem pravdu, dokáží zaslzet nad osudy méně šťastných. Dokáží bezejménně kliknou na názor se kterým souhlasí, ale nedokáží se nijak angažovat. Mají rádi své rodiny, přátele, pokud nežijí na okraji společnosti, přispívají na charitu, ale nejsou ve své pohodlnosti nijak ochotni změnit své zaběhané zvyklosti. Ti méně šťastní mlčí ve strachu o svou holou existenci, sice doma občas nadávají, ale dávají si dobrý pozor, kdo je slyší. Raději mlčky, trpí, nechávají se ponižovat arogancí moci, nedokáží se účinně bránit. Nemohu jím to mít za zlé, doba kdy se národ dokázal ozvat, je zřejmě nenávratně pryč. Ta třetí je skutečně v menšině. Snaží se probudit v národu pocit hrdosti, nebát se projevit názor, že není všechno zlato, co se třpytí a čím nás denně masírují masmédia, sloužící vládnoucí moci, která toho není morálně hodna. Ochota se zviditelnit jim neschází, nemají strach a pokud sami nemohou pomoci finančně, snaží se alespoň pomoci radou. Dokáží vidět svět kolem sebe a vědí velmi dobře, že ryba smrdí od hlavy a schody se nezametají od spodu, jak se mnohdy děje. Takoví lidé mají mou úctu a hluboce se před nimi v duchu skláním a děkuji jim, že jsou stateční, dobří, solidární a neztratili jasný rozum. Zůstali sví a zachovali si rovnou páteř. Závěrem pouze konstatuji, že od dob Jiříka z Poděbrad, jsme si nikdy neuměli sami sobě vládnout a snad jsem alespoň někoho přiměla k zamyšlení a přehodnocení žebříčku hodnot. Přeji všem příznivcům a velké většině kritiků do nového roku především hodně zdraví, lásky, štěstí a pokoj v duši.
