Každý snad zná pohádku o zlaté rybce, která za své vysvobození slíbí a také skutečně splní, svému osvoboditeli tři přání.
Pousmějete se, pohádky jsou nádherná iluze a lidé si je vymysleli, snad právě proto, že věděli moc dobře, že se málokdy splní. Jenže každý nějaká přání má… a někdy se uskuteční i když možná v jiné podobě, než jsme původně zamýšleli.
Zamýšlím se nad životem, tak jak běží. Pokud mi bude dán ještě nějaký čas si tu pobýt, tak načínám poslední třetinu i když člověk míní a ten nejvyšší rozhoduje sám o našem Osudu. Tak si jen tak zahraji na svá tři přání. Když jsem s touto myšlenkou sedla k PC, byla jsem přesvědčena, že svá přání budu mít napsána hned, jenže vůbec to není tak snadné. Přece jen si musím trochu zrekapitulovat svůj život a vyhmátnout jen tři přání se zdá najednou téměř nadlidský výkon. Prvních zhruba třicet let jsem prožila v době normalizace. Člověk má většinou tendenci vytěsňovat na okraj paměti zážitky špatné a více si připomínat ty dobré, jinak by se snad nedalo ani žít. Určitě nezapomínat na věci špatné, kterých bylo více, než těch kladných, ostatně právě nejvíce nás formovaly věci, kdy jsme se museli vypořát právě s těžkostmi a trápením. Nač vzpomínáme rádi, jsou takové pověstné třešničky na dortu, aby život nebyl pouze černý, jsou věci také bílé, které projasní život. Nebojte se, nebudu ám psát žádný román ze života, jen přemýšlím. Druhá třetina přišla v době „sametové revoluce“, která žádnou nebyla. Na chvíli jsme se semkli a svitla nám naděje. Chvíli se zdálo, že život bude lepší, jenže žádná hra na demokracii se neuskutečnila, pouze velký podvod „Mocipánů“, kteří spolu mluví. Sehráli si svou hru a nyní se pod vousy smějí, jak se nám ta svoboda zajídá. Takže jsem musela vzít v úvahu všechno, abych mohla vyslovit svá tři přání… 1. Rodina (což je přání velmi náročné, ale při troše tolerance, splnitelné)! 2. Zdraví (věc, která není dána všem a většina z nás o něm, bohužel, ani nemá šanci rozhodovat. Je to škoda, ale vždycky si říkáme, že může být ještě hůř.) 3. Poslední přání je žít, jako lidé. Ve společnosti, kde není zloba, zášť a solidárnost se všemi potřebnými. Zde si myslím, že toto je lehké a současně velmi těžké, protože je to věcí nás všech. Možná se moje úvaha bude zdát mnohým hloupá, třeba některé přiměje k zamyšlení a budu velmi ráda pokud se rozvine zajímavá diskuze. Zároveň chci poprosit všechny, kteří mají tendenci bez argumentů, za každou cenu urážet, aby se tentokrát nezapojovali. Dnes jsem se vyhla politice, vím velmi dobře, že tímto tématem mnoho čtenářů nrepřitáhnu, ale kvůli tomu jsem nepsala. Všem přeji hezký den a splnění těch jejích tří přání!!!
