Japonsko nabízí bezkonkurenčně pestrý výběr živlů: tajfuny, zemětřesení, cunami, přívalové deště, sesuvy, sopečné erupce. Výskyt sopek je zde nejbohatší na planetě, je zde umístěno kolem desetiny všech aktivních světových vulkánů.
Japonsko nabízí bezkonkurenční výběr živlů, u nás nevídaných - tajfuny, zemětřesení, cunami, přívalové deště, sesuvy půdy, sopečné erupce, a ovšem i útoční žraloci, medvědi japonští, japonští makakové, a taky komáří šířící japonskou encefalitidu nebo roztoči šířící tyfus křovinatý, obé dvě poslední pro cizince začasté smrtelné. Řádění živlů je tam samozřejmou součástí života. Výskyt sopek je zde nejbohatší na planetě, je zde umístěno kolem desetiny všech aktivních vulkánů světa. Ty jsou součástí tzv. Pacifického ohňového kruhu, který se vine podél okrajů celého Pacifiku a je známý nejen činnými sopkami, ale i častými zemětřeseními. Tři čtvrtiny světových vulkánů leží právě na Pacifickém ohňovém kruhu. A odehrává se zde na 90% zemětřesení na planetě. To vše souvisí s pohyby zdejších tektonických desek. Kolem Japonska spolu hraničí čtyři tektonické desky: Pacifická, Filipinská, Euroasijská, a Severoamerická, konající různé vzájemné pohyby včetně podsouvání.
Nejznámnější japonskou sopkou je sice Fudži, ta ale měla erupci naposledy v r. 1707, a před tím v r. 1511. A pak při velkém M9 zemětřesení Tohoku z 11. března 2011 (spojeném s velkým cunami) se sice objevily známky, že by následně mohlo dojit i na třetí řádění živlů - erupci sopky Fudži. Tedy přesněji čtvrté řádění živlů, tím třetím bylo dění v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči. Odhady tlaku uvnitř sopky se zdály ukazovat, že by mohl překročit odhadované hodnoty z r. 1707. Nicméně nakonec zůstalo jen u výronů plynů.
O dost agilnější je sopka Mt. Aso u města Kumamoto s hradem počítaným do trojice v Japonsku nejvýznamnějších. V říjnu 2021 na sopce Aso proběhla jedna z jejích relativně častých erupcí, do výše 3500 m vystoupal sloupec páry a popela, přidaly se i létající kameny a malé toky lávy. Návštěvnící se uchýlili do bezpečí, takže k žádným zraněním nedošlo, a nejbližší okolí sopky bylo uzavřeno. Nicméně v dalších dnech pak nastalo zklidnění vulkanických aktivit. Předtím byla sopka výrazněji aktivní v r. 2016. V paměti je však ještě erupce jiné japonské sopky, Mt. Ontake v prefektuře Nagano, v září 2014. Její nečekaný výbuch tehdy usmrtil 63 návštěvníků. Kumamoto leží na nejjižnějším z hlavních japonských ostrovů, Kjúšú. Samotná sopka Aso je vysoká asi jako Sněžka, a po japonském způsobu přímo až k ní vede kvalitní vozovka:
Kaldera sopky běžně produkuje hojnost sopečných plynů, v tom počtu i jedovatého sirovodíku:
Nicméně jedovaté plyny jsou po japonském způsobu automaticky monitorovány, a podle okolností jsou vyhlašovány různé stupně nebezpečí. Můžete si též pořídit na památku blok vulkanické síry:
Vedle pevninských dochází i k podmořským erupcím, jedna se udála nedávno - v srpnu 2021, nějakých 1200 km jižně od Tokia, sopka Fukutoku-Okanoba v blízkosti ostrova Iwodžima, takže se vynořil nový ostrůvek. K tomu došlo již třeba i v r. 1986, nicméně tehdy se takový ostrůvek po dvou měsících zase potopil. Tyto nedávné seismické aktivity v okolí Iwodžimy též v říjnu vyvrhly na mělčinu bizarní trosky nějakých dvaceti japonských transportních lodí potopených tam ku konci války v Tichomoří. Koncem října 2021 lehký sopečný popel z této podmořské sopky (držící se na hladině jako pěnový příkrov ) začal kontaminovat přístavy na Okinawě a Kjúšú, což vytváří problémy jak pro ryby a želvy, neb ten materiál polykají, tak i pro lodě včetně jejich motorů. Kompaktní kusy tohoto materiálu jsou u nás známy jako pemza, a používaly se třeba při broušení povrchu dřeva. V Japonsku též slouží k odbrušování odrostlé kůže na chodidlech. V druhé polovině listopadu 2021 dorazila pemza z toho podmořského sopečného výbuchu i k pobřežním oblastem kolem Tokia. A před tím, začátkem října, najela v Jihočínském moři americká jaderná ponorka třídy Seawolf - podle pozdějšího šetření - do podmořské hory dosud nezanesené na mapách. Došlo k poškození ponorky a zraněním členů posádky.
Zemské nitro je kontinuálně ohříváno teplem uvolňovaným rozpady radioaktivních isotopů, od čehož se všechny tyto jevy odvíjejí, a zrovna nyní jsou dobře k vidění na jihu nejjižnějšího z velkých japonských ostrovů, Kjúšú. Zde se na pobřeží rozkládá město Kagošima, a naproti přes záliv se z něj tyčí 1117 m vysoká sopka Sakuradžima (https://earthobservatory.nasa.gov/images/80274/sakurajima-volcano-kyushu-japan):
Její erupce v lednu 1914 se považuje za největší v Japonsku během dvacátého století; tehdy zahynulo několik desítek lidí. Jedná se o sopku původně na izolovaném ostrůvku, avšak sopečný materiál vulkánem vyprodukovaný v tom r. 1914 ostrov spojil s přilehlou pevninou, takže dnes fakticky jde už o poloostrov. Na nižších svazích sopky je poměrně hustá zástavba, a daří se zde i některým druhům ovoce a zeleniny.
V neděli 24. července 2022 sopka Sakuradžima opět ožila a začala chrlit žhavé kameny, které dosahovaly výšky 1200 až 2200 m, a dopadaly v okruhu 2,5 km. Byl proto vyhlášen poplach nejvyššího, páteho stupně a evakuace osob v blízkem okolí. Erupci v neděli navečer předcházely čtyři menší během soboty a neděle. Nyní platí zákaz přibližovat se ku kráteru na vzdálenost menší 2 km.
S tím byla spojena i erupce vulkanických plynů - odhaduje se např., že maximální produkce kysličníku siřičitého SO2 činila 1400 tun za den. Ten je společně s vodní parou a CO2 hlavní komponentou sopečných plynů, a současně všechny tři patří mezi plyny participující na skleníkovém jevu. Dalšími složkami vulkanických plynů jsou sirovodík, dusík, argon, helium, chlorovodík, fluorovodík, kysličník uhelnatý, rtuť, atd. Např. havajská sopka Kilauea vyprodukuje ročně nějakých 270 tun rtuti.
Pokud nastane série vulkanických erupcí, do skleníkového jevu v atmosféře zasáhne i s erupcemi spojená produkce SO2. Role SO2 je nadto komplikovaná - dochází i na jeho oxidaci a vznik aerosolu kyseliny sírové, což může též přispívat k destrukci ozonové vrstvy. Je proto třeba do předpovědí globálního oteplování zahrnovat i SO2 ze sopečných výbuchů, zvláště kumulovaných. Dalším faktorem je i sopečný prach takto do atmosféry uvolňovaný. Např. při výbuchu filipinské sopky Pinatubo v r. 1991 se odhaduje, že bylo uvolněno 491 až 921 Mt (megatun) H2O, 42 až 234 Mt CO2, 15 až 19 Mt SO2. Předpokládá se, že klimatické změny v geologické historii Země souvisely i se změnami ve vulkanické aktivitě a s tím spojenou produkcí SO2.
Leč ještě zpět k té rtuti. Ta se dostává do atmosféry nejen prostřednictvím sopečných erupcí, ale i při spalování uhlí. Dostává se tak do moří a oceánů, a méně i do sladkovodních vod. Postupně se pak přesouvá do těl ryb, např. i ve formě derivátu - methylrtuti - který má negativní účinky na nervovou soustavu. Výskyt rtuti v tělech ryb i dalších mořských organismů je velmi proměnlivý, závisí na druhu ryb, jejich stáří, i místě ulovení. Z toho hlediska je kapr celkem bezpečný. Naopak, vyšší hodnoty vykazují druhy dožívající se vysokého věku. Pracuje se s jednotkou ppm - parts per million, díly na jeden milion, tedy jedna miliontina. Např. mečoun nebo žralok (ten se může objevovat v 'no-name' rybích substrátech) vykazují obsah rtuti kolem 1 ppm. Velmi proměnlivý je obsah rtuti u tuňáka, může být 0.1 i třeba 0.7 ppm. Naopak v kaprovi je pouze kolem 0.1 ppm, v pstruhovi 0.07ppm, a v sardinkách klesá jen k 0.01ppm (v ančovičkách se může dostat i pod hranici detekovatelnosti). Pro těhotné nebo kojící se doporučuje se sice rybám úplně nevyhýbat, ale omezit se na druhy jako losos, sleď, treska (v našich podmínkach též kapr, pstruh), a i u těchto 'bezpečných' ryb nepřekročit nějakých 300 g týdně. Průměrná roční spotřeba ryb v Japonsku na hlavu číní 45.5 kg (v Čechách údajně 9 kg na hlavu za rok, tedy pod 200 g týdně). Každý máme nějaké množství rtuti v těle, u nás hlavně pocházející původně ze spalování uhlí a pak deponované do potravin. Obsah rtuti v uhlí ovšem také velmi kolísá - pro americké uhlí se jako průměr uvádí 0.17 ppm, i když nalezené maximum bylo 1.8 ppm. Za ještě bezpečnou (horní) hladinu v lidské krvi se někdy označuje hodnota 0.1 ppm, ale i zde údaje se rozházejí - jinde se bere třeba hodnota 0.015 ppm.
Otrava rtutí (fakticky methylrtutí, i když se též uvažuje o rtuťnatém derivátu acetaldehydu) je historicky známa jako nemoc Minamata. Minamata je město v prefektuře Kumamoto (s hlavním městem Kumamoto) s nějakými 25 tisíci obyvatel, rozkládající se na březích zálivu Minamata. Po desetiletí vypouštěla do tohoto zálivu odpadní vody chemická továrna na výrobu acetaldehydu, která používala rtuť jako katalyzátor - deriváty rtuti se tak dostávaly do těl místních ryb. V padesátých letech se zde začaly objevovat nemocní s různými neurologickými příznaky jako třas, neschopnost udržovat rovnováhu, obtíže při chůzi, řeči, polykání, poruchy smyslového vnímání, zvláště zraku, které vedly k trvalé invaliditě. Výroba byla zastavena až v r. 1968. Nemocí Minamata nakonec trpělo více jak 3000 místních, včetně i kolem padesáti dětí, které otravu získaly ještě v těle matky - malé děti jsou k otravě zvláště citlivé. U některých mořských produktů z otrávené zátoky byly nalezeny skutečně vysoké obsahy rtuti jako 5.6 či 35.7 ppm. Teprve v r. 1973 uložil soud vyplacení kompenzací pro zemřelé i žijící pacienty. V r. 2017 žilo 528 obětí této průmyslové ekologické katastrofy.
Foto u perexu: Sopka Sakuradžima v zálivu naproti městu Kagošima s 600 tisíci obyvatel - vzhledem k blízkosti vulkánu přezdívanému jako Neapol Dálného východu (https://earthobservatory.nasa.gov/images/80274/sakurajima-volcano-kyushu-japan)
XV. díl seriálu: 666@Sky - Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné
[blankyt:666THz]
XVI. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=791016
XIV. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=788603
This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0
