Jméno G.W. Leibnize má své pevné místo v dějinách matematiky, a zvlašť matematické analýzy. Geniální německý matematik byl též významným organizátorem vědy, a toto jeho úsilí kulminovalo v r. 1700 ustavením Akademie věd v Berlíně.
V drsných devadesátkách byla existence Akademie opět jednou na vážkách. Tehdy ale její vedení nedokázalo racionálně pojednat výtky, že jde o překonaný relikt importu z Východu. Tehdy jsem i napsal článek pro Akademický bulletin o tom, jak se v historii formoval koncept akademií - nikdy nevyšel. Potlačila ho tehdejší šedá eminence akademického Presidia, původně ved. odd. stud. mládeže na ÚV ČSM, čemuž i odpovídal jeho rozhled po světové vědě. Ten člověk nicméně po cca 20 let ovlivňoval v Akademii kdeco, patrně ale nejrozsáhlejší jeho aktivitou bylo vytrvalé mlžení, vylhávání, kamuflování kolem totalitního kariérního denuncianství nečestného 'čestného' předsedy - vide infra, např. zde:
https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=659152
O tomto aparátčíkovi velmi platí, že co se v padesátých letech naučil:
https://www.box.com/s/pmw0tycrzgh6qtk983wi
to v devadesátých jako když našel. Při tomto tvrdém bojovém nasazení mu těžko mohlo říkat něco jméno Leibnize, které jinak má své pevné místo v dějinách matematiky, a zvlašť matematické analýzy. Za zaznamenání též stojí, že dnešní matematici nehledí na matematickou analýzu jako na nějaký vrchol matematického myšlení, vzdor tomu, že je to zatím aplikačně asi nejdůležitější matematická disciplína. Kdysi jsem slyšel přednášku Prof. Vopěnky, která se nesla zhruba v tónině: matematická analýza jako vedlejší a ne moc plodná větev košatého stromu matematiky. Leč zpět k počátkům moderních koncepcí akademií věd.
Gottfried Wilhelm Leibniz byl geniální německý matematik, myslitel a též významný organizátor vědy. Paralelně s Newtonem formuloval infinitesimální počet. Nás může též zajímat, že i když dnes známí předci Leibnize byli Němci (dokonce ve službách saské vrchnosti), jméno samo je slovanského původu. Již v patnácti letech začal na universitě v Lipsku studovat práva, současně se však věnoval filosofii a matematice. Ve věku dvaceti let požádal o udělení doktorátu práv, byl však odmítnut s poukazem na své nedostatečné stáří. Znechucen opouští rodné Lipsko navždy a odchází do bavorského Altdorfu, kde je mu nejen doktorát udělen okamžitě, ale též nabídnuto místo profesora. Leč zájem mladého učence se upírá k bohaté Mohuči, jejímuž kurfiřtovi věnuje jeden ze svých spisů a dostává se tak do jeho služeb.
Dvacetiletý učenec Leibniz se poprvé projevuje též jako organizátor vědy a vědeckého života. Kurfiřtovi předkládá návrh na zřízení Německé učené společnosti, která by sdružovala německé vzdělance všech oborů, podporovala bádání a usilovala o překonávání hranic mezi obory. V návrhu bylo pamatováno i na vazby k průmyslu a obchodu. K uskutečnění těchto plánů na vytvoření instituce, která byla předobrazem moderních akademií, však tehdy ještě nedošlo. Teprve ve věku 54 let se Leibniz dočkal uskutečnění své myšlenky, když v r. 1700 je v Berlíně založena učená společnost, jež se stala základem největší a nejvýznamnější z relativně početných akademií na německé půdě - Pruské akademie věd.
Akademie v Berlíně prošla řadou změn a vstupovala do různých roli, tak jak se měnily společenské poměry v Německu. V r. 1744 se stává Královskou akademií věd, později Pruskou akademií. Nicméně za skutečnou německou realizaci vize Leibnize o akademii, jako instituci s vlastními výzkumnými možnostmi, lze spíše považovat o dost pozdější Společnost císaře Viléma pro podporu věd, na Pruské akademii věd zcela nezávislou. Konec druhé světové války znamená přerušení činnosti Pruské akademie. Ježto fyzicky měla sídlo v sovětském okupačním sektoru, byl její další osud v rukou sovětské okupační správy. Ta se projevila nakonec vstřícně a vydala rozkaz, aby u příležitosti Leibnizových 300. narozenin akademie znovu zahájila činnost v létě 1946. Na podzim ji pak bylo přiděleno nové jméno - Německa Akademie věd v Berlíně, a po vytvoření NDR pak Akademie věd NDR. Ta pak byla budována podle koncepce Akademie v Moskvě, byť byla více orientovaná na aplikovaný výzkum než třeba ČSAV, a z vědeckého hlediska tak měla spíš o něco nižší úroveň. Záhy po pádu Berlínské zdi bylo jasné, že východoněmecká akademie bude obětována na oltář celoněmecké vědy. Byl jsem tehdy v Západním Německu a mohl sledovat, jak malé sympatie tam byly k východoněmeckým kolegům a vědě. Téměř nikdo si nebyl ochoten připustit myšlenku, že kdyby z nějakých důvodů Německo osvobozovali Rusové z jihu, a ostatní spojenci ze severu, tak Mnichov by skončil na vědecky méně rozvinutém jihu, a třeba Rostock na rozvinutějším severu. Jinými slovy, ti badatelé, co měli smůlu, že uvízli na východě, to odskákali za celou německou vědu. Asi by bylo férovější jim prvně dát na nějakou dobu možnost pracovat ve srovnatelných podmínkách, a pak teprve začít reformovat. V tom závratném víru mnoha miliard marek, co stálo sjednocování Německa, by to fakticky nehrálo roli. Ale to už je ovšem uzavřená historie - nyní mají šanci se z ní poučit při sjednocování obou Korejí. O východoněmecké akademii už jenom můžeme říci, že by si byla bývala zasloužila o něco lepší osud. Ale v rozhodujícím momentu, kdy vrcholila kritická nárazová vlna, byla na akademické straně dost odevzdaná apatie. Fakticky je to jediná zrušená východoevropská akademie - v Polsku, Maďarsku, Slovensku, Bulharsku nikdy rozpuštění akademie nebylo vážně na přetřesu (akorát tedy snad v Praze). V první euforii po pádu zdi, východoněmečtí akademičtí badatelé čekali, že tak lepší polovina jejich ústavů by mohla záhy přejít pod Společnost Maxe Plancka. Tyto původní naděje se však naplnily jen v nepatrně míře. Ústavy východoněmecké akademie prostě ukončily svou činnost k 31.12.1991. Tím i zanikl zaměstnavatel AM, které tak nezbylo, než se na plný úvazek vrhnout z vědy do kalných vod politiky. Její nepravděpodobný úspěch na tomto novém poli dosud čeká na své vysvětlení - já ho neznám, akorát se mi k tomu vybaví název knihy Dušana Hamšíka o Třetí říši: Génius průměrnosti. Pokud se ale východoněmecké akademie jako sboru akademiků týče, ta po dvouleté agónii však nakonec přece jen resistuovala, a na jaře 1993 vznikla Berlínská-Brandenburská akademie věd v podobě lokální společnosti učenců bez vlastních ústavů. Leč zpět k Leibnizovým původním představám.
Malé skupiny vzdělanců, zejména filosofů a literátů, usilující o rozvoj poznání se objevovaly již dávno, často v blízkosti osvícenějších panovnických dvorů, které jim poskytovaly podporu a záštitu. Např. ve Španělsku již v desátém století existovala společnost sdružující 40 myslitelů, těšící se panovnické přízni. Nejstarší dodnes existující akademie v moderním smyslu slova, 'Leopoldina' se sídlem v saské Halle, byla založena už r. 1652 (a poté, co se ji dostalo podpory od císaře Leopolda I pozměnila své jméno na jeho počest). V r. 1662 se dostává panovnického požehnání londýnské Královské společnosti a v r. 1666 má své prvé sezení Akademie věd v Paříži.
Leibniz šel ve svých plánech na zřízení akademie dále než jeho současníci. Nešlo mu jen o učenou společnost samu, ale i o aktivní získávání nových poznatků. Jeho předobraz dnešních ústavů byl odvozen od příkladu kláštera. V těchto chrámech vědy se měli učenci věnovat výzkumům oproštěni od starostí běžného života. Akademie v Leibnizově pojetí měla ovlivňovat nejen vědy, ale i kulturní a hospodářský život, vzdělávací systém i zdravotnické služby. Akademie měla vést veškerou společnost k větší toleranci. Leibniz uvažoval i o vlastní hospodářské činnosti - akademie měla rozhojňovat své prostředky např. monopolní produkcí kalendářů a všech školních učebnic. Jen u části svých ideií však mohl Leibniz spatřit uskutečnění za svého života. Stojí za zmínku, že podobně univerzální koncepci organizace vědy rozpracoval u nás J. E. Purkyně ve svém slavném spise Akademia. Legitimnost mnohých z jejich vizí však potvrdilo teprve až minulé století.
Z Mohuče přesídlil Leibniz později do Hannoveru, kde se mu dostávalo vytrvalé podpory od kurfiřtovy rodiny, zvláště od jeho někdejší žačky kurfiřtovy dcery Sofie, pozdější pruské královny. Její podpora otevřela Leibnizovi dveře berlínského dvora a tak v r. 1700 je nejen ustavena berlínská akademie, ale Leibniz je dokonce zvolen jejím doživotním presidentem. Leibniz neustává ve své aktivitě, snaží se o ustavení akademie v Drážďanech. Navazuje kontakty s ruským dvorem a vyjadřuje ochotu převzít vedení ruské akademie, až bude založena (k založení akademie v Petrohradě došlo sice až několik let po Leibnizově smrti, avšak více se přiblížila jeho původnímu ideálu pohotovým ustavováním aktivních laboratoří).
Půda akademie se však ukázala plodnou nejen pro bádání, nýbrž i - pro intriky. Kritickým zvratem v Leibnizově úsilí byla smrt jeho ochránkyně, královny Sofie pět let po založení akademie. Od té chvíle se jeho postavení v Berlíně soustavně zhoršovalo. V atmosféře narůstajících rozepří mezi Pruskem a Hannoverem bylo snadné vyslovit proti Leibnizovi (nijak podložené) obvinění ze špionáže ve prospěch Hannoveru. Obvinění a útoky neustávaly a vedly nakonec, po desetiletí oddané služby v čele akademie, k odchodu znechuceného Leibnize z Berlína. Ve svém posledním memorandu králi Leibniz nejen hájí celé své minulé působení, odmítá veškerá věrolomná obvinění ze špionáže, ale na závěr připojuje - návrhy na lepší vybavení akademie.
Z nepřátelského Berlína přechází Leibniz do Vídně. I tady se s neutuchající energií pouští do úsilí o vytvoření zdejší akademie. Zprvu má panovníkovu podporu, stává se císařským radou, ale projekt uvázne na nedostatku finančních prostředků. Velký učenec se nakonec vrací do Hannoveru, kde záhy umírá. A tak akademie věd ve Vídni se dočkala svého založení až v r. 1847. Z našeho českého hlediska stojí za zaznamenání, že v Praze působila "Královská česká společnost nauk" už od r. 1784. Netěšila se ovšem nějaké mimořádné přízni rakouských úřadů. Aby je upokojila (když kolem r. 1791 v ní došlo k 'různici vzniklé příčinou svobodného zednářství') připojuje ke svým stanovám dodatek, že "Společnost se žádnou tajnou, od státu neschválenou společností nebyla ve spojení, aniž příště býti chce". Presidentovi pak bylo uděleno právo požadovat od každého nové zvoleného člena v tom ohledu případně osvědčení. Ale o této 'lustrační' epizodě až zase někdy jindy - nakonec by se prvně měla dokončit ta perlustrace onoho nečestného 'čestného' předsedy.
Foto u perexu: Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) na rytině neznámého mi mistra.
This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0
