Málo známá kniha z r. 1951, co tématicky o 22 let předešla Solženicynovo Souostroví Gulag

V r. 1938 svedl osud do jedné cely věznice v Kyjevě německého fyzika holandského původu Friedricha Houtermanse a historika Konstantina Štěppu. Ti r.1951 na Západě pod pseudonymy Beck a Godin vydali knihu o praktikách NKVD.

Friedrich (Fritz) Houtermans (1903–1966) byl německý fyzik nechtěně dobrodružného osudu. Narodil se v polských Sopotech, otec byl holandský bankéř. Vystudoval fyziku na univerzitě v německých Göttingen, což tehdy byla jedna z fyzikálních Mekk (j.č. Mekka). Jeho školitelem pro doktorát byl James Franck, spoludržitel s Gustavem Hertzem Nobelovy ceny za fyziku v roce 1925. V Göttingen se Houtermans potkal s mnoha dalšími fyziky včetně i pozdějších Nobelistů - Fermi, Heisenberg, Pauli. Zde se též seznámil se svou pozdější ženou Charlottou (svatba 1930), taktéž studující fyziku. S příchodem nacistů k moci bylo však jasné, že budou muset emigrovat vzhledem k jejímu židovskému původu. Německo opustili před létem 1933. Nejprve se usadili v Londýně, kde se naskytla možnost vědecky pracovat, byť jen v aplikovaném výzkumu. Proto se pak v roce 1935 přemisťují do Charkova na tamní Fyzikálně-technický Institut. Ten se však brzy s nastupující Velkou čistkou stal také předmětem zájmu NKVD, neb v něm působila řada cizinců - a už proto v něm NKVD měla své informátory. Velká čístka či Velký teror kulminoval 1937-38; tomuto období v Rusku padlo za oběť (byť odhady se různí) snad až na milion lidí.

Friedrich s Charlottou se pokusili zemi opustit, ale při snaze získat obdobu naší pozdější výjezdní doložky nešťastně vzbudili podezření a Friedrich byl zatčen. Charlottě s dětmi se však podařilo dostat se nejprve do Lotyšska, a pak do Dánska s pomocí Nielse Bohra (Nobelova cena za fyziku 1922).

NKVD převezla Houtermanse do Charkova, a tam probíhalo vlastní vyšetřování - na jeho psychické zlomení NKVD potřebovala 11 dní. Používal se psychický a fyzický teror, který pak StB v padesátých letech zavedla i u nás. Vyšetřovanci museli po celou dobu stát, a nesměli spát, zatímco vyšetřovatelé se střídali (těm nepřetržitým výslechům se říkalo dopravní pás). Když už vyčerpáním začal upadat do bezvědomí, přišli vyšetřovatelé s pohrůžkou, že pokud se nedozná k (smyšleným) obviněním, zatknou i jeho ženu, a děti pošlou do sirotčince. Tím ho psychicky zlomili. A tak se "doznal" k věcem, které se nikdy nestaly, totiž, že je špionem pracujícím pro Gestapo. Tímto vynuceným falešným doznáním by za normálních okolností byl jeho osud tehdy nenávratně zpečetěn.

Byl přemístěn do věznice v Kyjevě, kde v cele byl jeho spoluvězněm historik Konstantin Štěppa. Ten se věnoval byzantologii a učil na Kyjevské univerzitě. Byl však obviněn, že jeho přednášky dostatečně nesledují ideologicky správnou linii. To mu vyneslo vykonstruovaná obvinění ze sabotáže, přípravy povstání, špionáže ve prospěch Japonska.

V srpnu 1939 však nacistické Německo podepisuje se svým dosavadním nepřítelem pakt o neútočení (s úmyslem ho nedodržet). Vedlejším efektem toho paktu o neútočení byla jednání o vzájemné výměně nežádoucích cizinců. Houtermansovo jméno se objevilo na seznamu Německem požadovaných (původně) německých občanů. A tak ho NKVD v květnu 1940 na mostě přes pohraniční řeku Bug předalo Gestapu. Což pro něj ovšem jen znamenalo přesun z vězení NKVD do vězení Gestapa (a normálně pak někam do koncentračního tábora). Leč pomohl Max von Laue, laureát Nobelovy ceny za fyziku v roce 1914 za difrakci X paprsků na krystalech, s kterým se znal z dřívějška. Ten dosáhl v srpnu 1940 svým vlivem Houtermansova propuštění z chapadel Gestapa, a pomohl mu i k místu v aplikovaném výzkumu. Za zaznamenání stojí, že později se Houtermans podílel na riskantním dodání informace výzkumníkům z Manhattan projektu. Šlo o sdělení, že v Německo rozejelo svůj vlastní projekt atomové bomby vedený Wernerem Heisenbergem (Nobelova cena za fyziku 1932), a ten prostě musí poslouchat rozkazy.  Bylo to kompetentní varování, že projekt Manhattan by mohl být Německem třeba i předběhnut (čemuž nakonec zabránil zejména narůstající hospodářský rozklad Německa s postupující válkou).

Ještě překvapivěji došlo i v osudu jeho spoluvězně Konstantina Štěppy k nečekanému zvratu, když byl v roce 1939 propuštěn z vězení a mohl se vrátit na Kyjevskou univerzitu. Vzhledem ke svým kontaktům s armádou Vlasova se však v roce 1943 před přibližující frontou vydává na západ. Po válce se dostává do Göttingen - v tomto univerzitním městě nezničeném válkou by pro něj mohla být možnost vrátit se k historii.

A zde se oba spoluvězni z Kyjevské věznice znovu potkávají, což nakonec vedlo k tomu, že připravili o svých zkušenostech s NKVD knihu, která vyšla v roce 1951 pod titulem Russian Purge and the Extraction of Confession (Ruská čístka a získávání doznání). Pro bezpečnost svých příbuzných a známých knihu vydali pod pseudonymy Beck a Godin. Byla to první zevrubná informace o praktikách NKVD dostupná na Západě. Předešla tak o 22 let podstatně rozsáhlejší Solženicynovo Souostroví Gulag.

Štěppa později přesídlil do USA, kde zemřel v roce 1958. Houtermans po válce přešel na Univerzitu v Bernu, zemřel v roce 1966 (celkem za život čtyřikrát vstoupil do manželství, z toho s Charlottou dvakrát).  

Při otevírání archivů NKVD se ukázalo, že Konstantina Štěppu vedla NKVD jako svého informátora, údajně už v letech 1927-38 (to by mohlo možná vyvětlovat, proč se stal Houtermansovým spoluvězněm, nebo i proč byl překvapivě z vězení propuštěn).

Řečeno s klasikem - hluboké jsou archivy NKVD/KGB, dna nedohlédneš, a když dohlédneš, neuvěříš. Ale vedle udavačů existovala však i tichá profesní solidarita mezi výzkumníky - ta  nakonec zachránila i Houtermanse před pobytem v německém koncentračním táboře.

Výkonní akademičtí udavači byli ovšem i u nás - a to až do konce. Když jeden takový (říkám mu OUD: Osobní UDavač) udal v roce 1988 mou korespondenci s emigrantem (potřeboval totiž za odměnu získat protekci pro zahraniční cestu, a též chtěl znemožnit opravení v zahraničním časopise svých vlastních odborných nesmyslů), tak mi to také vyneslo absurdní obvinění z vyzrazení utajovaných informací a úmyslu emigrovat. A to udat tehdy korespodenci s emigrantem mohlo znamenalo oběť udání vystavit i riziku trestu smrti - viz. třeba případ nebohého Jiřího Ganse, kterému nakonec (v roce 1977) skutečně hrozil provaz:
https://taborsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-i-20160703.html
https://prachaticky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-ii-20160703.html
https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/gans-premium-stb-politicky-vezen-budejovice.A200117_122314_budejovice-zpravy_epkub
V lepším případě takové obvinění mohlo vynést oběti deset i více let ve Valdicích v podzemních kobkách. Což bylo všeobecně známo - udat korespondenci s emigrantem tehdy mohl jen opravdový psychopat. A taky to udání je už od roku 2017 popsáno i na dvou stranách knižních pamětí ex-předsedy ex-ČSAV akademika J. Římana [J.Říman, F.Houdek: Od pluhu do senátu a zpátky, Galén 2017], ovšem tato kniha se vůbec nesmí v Akademii dodnes zmínit -- no přece proto, že uvádí pravdu:

Vše marno - akademické vedení i dnes, už dlouho po OUDově smrti, svými zuby-nehty brání každé možnosti nějaké pravdivé zmínky o té trapnosti, a naopak produkuje kamuflážní nesmysly:
http://fragmenty.cz/index.php/spolecnost/item/2435-dva-zamky-plny-historiku-by-se-neodvazily-nebot-denunciantem-je-zahradnik
A nadto to není nějaký v Akademii zcela ojedinělý  případ: 
http://fragmenty.cz/index.php/spolecnost/soudcokracie/item/4224-docent-pancir-prvni-polistopadovy-disident-souzeny-na-103
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-auditor-v-akademii-ved-panoval-strach-vedeni-dostavalo-kritiky-pod-tlak-235083
Ostatně nejede v tom nestydatém lhaní samo - občas bohužel vypomohou i některá ('spřátelená') média. Jsou však i skuteční solidní investigativní novináři jako třeba Jiří Štický:
https://reportermagazin.cz/16825/nehrajte-si-na-hrdinku-kralici-valka-mezi-vedci/
https://reportermagazin.cz/17003/tajemstvi-jiriho-drahose-patenty-vyplacene-dotace-a-sporne-vysledky/

Ta profesni solidarita mezi výzkumníky neexistovala jen v nacistickém Německu, ale za totality i u nás. Předseda ČSAV J. Říman tím, že nebyl ochoten tolerovat v Akademii používání lysenkovských praktik pro likvidaci vědeckých kritiků, možná tak i zprostředkovaně zabránil podobnému fatálnímu průběhu jako v Mimoni. Leč v dnešní Akademii se o té pasáži v jeho pamětech prostě dodnes nesmí mluvit - nikdo nechce dopadnout jen za prosté řečení pravdy třeba takto:
https://reportermagazin.cz/16825/nehrajte-si-na-hrdinku-kralici-valka-mezi-vedci/

Foto u perexu: Obálka knihy Russian Purge z roku 1951 (protože jde o knihu už starší sedmdesáti let, nevztahují se na ni dnešní copyrightová omezení: https://www.google.cz/books/edition/Russian_Purge_and_the_Extraction_of_Conf/WIjaAAAAMAAJ?hl=en&gbpv=0&bsq=books.google%20Russian%20Purge%20and%20the%20Extraction%20of%20Confessions )

____________

[hniloba@AVCR neboli Akademická špína v krystalicky čisté formě: Část LVII.]
LVI. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=807267
LVIII. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=810565

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0