Nobelovy ceny za literaturu či za mír jsou dost běžně kontraverzní, ale někdy vyvolávají kritiku i udělení v některé ze tří hlavních skupin věd (cena v ekonomii nebyla Nobelem zřízena, její zaužívané označovaní je problematické).
Výběr kandidátů na Nobelovy ceny je velmi pečlivě organizován, tak jak si prestiž této ceny zaslouží. Uzávěrka návrhů pro každý rok je 31. ledna. Existuje široká škála osob, které mohou návrhy podat. Největší prestiž ovšem mají návrhy od členů Královské švédské akademie věd, členů pětičlenných Nobelovských výborů, a dřívějších laureátů. Návrhy též mohou podávat všichni řádní profesoři daného oboru ze Skandinávie, a na určité rotační bázi též řádní profesoři z celého světa. Každoročně se sejde několik stovek návrhů - nejvíce v oboru fysiologie a medicíny, kde počet překračuje 400, naopak ve fyzice se pohybuje jen kolem 200. Jádro výběrového řízení spočívá na pětičlenných výborech, které během jara a léta několikrát zasedají, a mimo jiné si též vyžadují stanoviska předních světových specialistů. Konečný výběr Nobelovských výborů ve vědních oborech je v září předložen k projednání příslušné sekci Akademie, a posléze zhruba kolem poloviny října se schází plénum Akademie k hlasování. V každém vědním oboru existuje celá řada význačných učenců nikdy Nobelovou cenou nepoctěných prostě proto, že každý rok může být cena udělena nejvýše třem v dané oblasti. Zcela výjimečně se však ve vědních oborech stává, že udělení ceny se stane kontraverzní. K jednomu takovému případů došlo ve dvacátých letech v oboru fysiologie a medicíny.
Johannes Fibiger, profesor patologie na Kodaňské univerzitě, nalezl v r. 1907 u tří krys infikovaných tuberkulózou v jejich žaludcích změny, které považoval za rakovinu. O příčinách rakoviny tehdy nebylo známo téměř nic, byť již v r. 1775 byla navržena možná souvislost mezi sazemi a specifickou formou rakoviny vyskytující se často u londýnských kominíků (dnes se za odpovědný v případě sází považuje uhlovodík benzpyren často vznikající při spalování, ale za kancerogenní jsou obecně označovány již stovky dalších sloučenin). Fibiger měl za to, že příčinou by mohli být parazitičtí červi, které též v postižených žaludcích nalezl. Nicméně krmení daným druhem červů ke vzniku rakoviny nevedlo. Tito červi jsou též přenášení šváby, a když Fibiger počal myší a krysy krmit těmito šváby, opět se objevily ony patologické změny v žaludcích. To podpořilo představu, že příčinou rakoviny je podráždění tkání. Fibiger publikoval tyto výsledky v r. 1913 a podnítil tak řadu dalších studií hledajících kancerogenní agenty. V roce 1926 obdržel Nobelovu cenu, a dva roky poté se sám stává obětí rakovinného onemocnění.
Po Fibigerově smrti se ale začaly objevovat pochybnosti, zda změny, které pozoroval, byly skutečně rakovina. Jeho pokusy se nadto nedařilo reprodukovat. Posléze v padesátých letech byly znovu analyzovány jeho preparáty, a patologické změny označeny za nerakovinné. Nadto, za příčinu jím pozorovaných změn se začal považovat pouhý nedostatek vitaminu A, nikoliv samotní červi.
V roce 1863 se chudému samuraji v horské prefektuře Nagano narodil třetí syn a dostal jméno Katsusaburo. Nadanému chlapci chudá rodina nemohla hradit studium, a tak ho adoptoval lékař Yamagiwa, jehož příjmení mladý Katsusaburo převzal. Adopce mu umožnila vystudovat medicínu na Tokijské imperiální univerzitě. Na samém konci století je vyslán na dva roky do Německa s instrukcí od vlády studovat léčbu tuberkulózy. V druhém roce pobytu působil v laboratoří R. Virchowa, autority na buněčnou patologii. K jejich prvému setkání se váže zajímavá historka. Jak se k němu Virchow přibližoval, aby ho přivítal, uctivý Japonec bezděky ustupoval. Virchow vztyčil paží a pravil: To nic nepřináší - progresivně myslící osoba se musí vždy pohybovat kupředu, kupředu! Virchow zastával názor, že rakovina je reakcí buněk na podnět z prostředí. Při odjezdu Yamagiwu nabádal, aby se věnoval experimentálnímu studiu rakoviny.
Po návratu z Němec se Yamagiwa stal profesorem patologie v Tokiu, ale první léta mu zcela zabrala výuka a organizační práce. Teprve kolem roku 1908 začal skutečný výzkum ve směru doporučovaném Virchowem. V první vlně zkoušeli parafin aplikovaný na uši myší, leč bez valného výsledku. Uši akorát tuhly a krabatěly se. Ani jiné substance neprodukovaly rakovinu, a mladší kolegové nejevili mnoho nadšení pro tento typ experimentů. Ale v r. 1913 dorazil Kouichi Ichikawa, čerstvý absolvent Tohoku imperiální univerzity v severním Sendai. Mladý seveřan se dychtivě vrhl do práce (později se stane profesorem Hokkaidó imperiální univerzity v ještě severnějším Sapporu). V té době se Yamagiwa rozhodl přejít od myší ku králíkům, vzhledem k jejich podstatně větším uším, a začali na ně aplikovat uhelný dehet (ten stejně jako saze obsahuje i benzpyren). V té době Yamagiwa onemocněl tuberkulózou a experimenty byly prováděny samotným Ichikawou, pro svou zatrvzelost přezdívaným medvěd ze severu. Když se Yamagiwa pozdravil a prvně pohlédl do mikroskopu, zvolal: Ichikawo, to je to pravé! Vztyčil se ze židle a začal pobíhat po laboratoři volaje: My jsme to dokázali! Tyto výsledky o aplikaci dehtu na králičí uši publikované v r. 1915 se dnes považují za první experimentální chemickou kancerogenezi. Yamagiwa se však již nikdy z tuberkulózy nevyléčil, a když v r. 1930 umíral, vážil pouhých 34.5kg. I když byl pominut Nobelovským výborem, získal cenu Japonské akademie a další pocty. Jeho mozek je dodnes uložen na lékařské fakultě Tokijské univerzity.
Nobelovská nadace umožňuje po padesáti letech přístup do svých archívů. V případě Nobelovy ceny za fysilogii a medicínu z r. 1926 však ku zveřejnění klíčových fakt došlo už v r. 1966. Stalo se tak na 9. mezinárodním rakovinném kongresu, který se tehdy konal v Tokiu. Mezi účastníky byl i 84-letý prof. Folke Henschen, který participoval na rozhodování v roce 1926. Ve své přednášce vzpomínal na tehdejší události. On sám trval na udělení Nobelovy ceny Yamagiwovi. Ale jiní členové výboru vyjádřili názor, že je příliš brzy na udělení ceny do Asie. Henschen sám byl tehdy příliš mladý, a tak jeho názor nebyl akceptován. A tak cenu obdržel Fibiger, ač jeho výsledky se později ukázaly být méně významné, než se původně zdály. Z dnešního pohledu, že tří možností (Yamagiwa sám popř. plus Ichikawa, Fibiger & Yamagiwa popř. plus Ichikawa, Fibiger sám), Nobelovský výbor tehdy zvolil tu nejméně přesvědčivou. Po této události pak trvalo celých čtyřicet let, než další badatelé obdrželi Nobelovu cenu explicitně za výzkumy rakoviny.
Je velmi japonské vyjádřit pocity básnickou formou haiku. Haiku nevyžaduje rým, požaduje tři řádky, každý s předepsaným počtem slabik: pět - sedm - pět. Patrně nejznámější haiku pochází od slavného mistra jménem Matsuo Basho (1644-94). V originále zní: Furu ike ya - kawazu tobikomu - mizu no oto, což přeloženo dá: Je starý rybník - když žába v něj skočí - zvuk vody vydá. I prof. Yamagiwa oslavil svůj životní objev složením haiku, dodnes známé a připomínané. Je pozoruhodná též tím, že učenec ani v jednom řádku nedodržel předepsaný počet slabik, což by normálně bylo netolerovatelné, ale třeba v tom byl velmi pečlivě promyšlený záměr (i rakovina je nakonec důsledkem nedodržení genetického kódu). Ono oslavné haiku zní: Gan dekitsu - iki kozen to - niho sanpo (Docíleno rakoviny - povznesen a s hrdostí - zvedám se od díla).
Foto u perexu: Výřez z plakátu japonského filmu, jehož hrdinou je lékař Katsusaburo Yamagiwa a pokusní králíci.
This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0
