Kačenka se k nám přistěhovala jednoho únorového dne před třinácti lety. Byla to vlastně výměna. Za dospělou dceru, která se právě osamostatnila a odešla žít bez ochranné ruky maminky a tatínka.
Zprvu nebylo jasné, cože to vlastně Kačenka je. Že je to štěňátko čehosi strakatého jsme ještě poznali, ale že je to francouzský buldoček jsme se rozhodli po odborných disputacích nad obrázkovými knížkami o psích plemenech. Nebyl to buldoček.
Na naši obranu musím uvést, že plemeno bostonský teriér nám do té doby naprosto nic neříkalo a Kačenka ještě k tomu byla bostoňáček mírně řečeno "nestandartní". Byla maličká, měla křivý zub a hlavně byla značně nevychovaná. Vytírání loužiček se brzo stalo naším trvalým krácením volného času a raději jsme se začali pokoušet o jakýsi náznak výcviku. Kačenka s většinou věcí, které jsme ji vštěpovali, nesouhlasila a v tom nesouhlasení postupovala velice paličatě a vytrvale.
Lidé se někdy chovají zvláštně. Čím víc nás zlobila, tím víc jsme ji milovali a rozmazlovali. Několikrát ovšem byl náš vztah podroben mimořádně tvrdým zkouškám. Nebyla nikdy ráda sama. Jenže malí pejskové na rozdíl od svých páníčků nemusí chodit do práce a psí školky ještě nebyly vynalezeny.
Čas čekání na náš příchod tedy Kačenka vyplňovala devastováním interiéru v té době nově zařízeného domu. Okousanou tapetu, poškrábané dveře a rozsápané polštářky jsme ji ještě odpouštěli s výrazem "vždyť máme, co jsme chtěli", jednoho dne však přišla zkouška nejtěžší. Ticho při mém příchodu ze zaměstnání nevěstilo nic dobrého a skutečně. Káča seděla na hromadě tkaniny, čerstvě strhané z velkých a patřičně drahých reprobeden a vítězně se šklebila. Při bližším ohledání jsem ještě objevil dva prokousnuté reproduktory a rozžvýkaný kabel. I to jsem přežil, ale tentokrát opravdu o fous.
K návštěvám i dětem se Káča chovala vstřícně a loajálně, ke všem předmětům okolo sebe však měla jediný vztah. Rozkousat, rozsápat, sežrat. Speciální (podle popisek velmi odolné) psí hračky likvidovala na počkání a při naší zoufalé snaze zavřít jí někam, kde bychom škody trochu eliminovali, si troufla i na dětskou vaničku a prádelní koš.
Ubíhala léta, Káča i my jsme se trochu zklidnili a objevili jsme společně úplně nový způsob krácení volného času. Výlety. Zatímco její předchůdkyně Adélka (nefalšovaný francouzský buldoček) okamžitě po nástupu do automobilu usnula, Kačenka od prvního do posledního kilometru sledovala ubíhající krajinu z okénka. Kochala se stejně jako my a často nás sama vodila k autu, abychom pochopili, že je nejvyšší čas zase na nějaký výlet vyrazit.
Bohužel lidský a pejskovský věk je nesouměřitelný a tak Káča stárla rychleji než my. Už neušla tak dlouhé procházky a s tím kousáním to už také nebylo slavné. Oblíbila si odpočinek na gauči a k tomu si vždy pečlivě vybírala prostředí. Zelený polštářek pokaždé shodila na zem, protože jí nevyhovoval barevně a oblíbené bílé si nastavila tak, že jeden používala pod hlavu a druhým se přikryla. Tak jsme ji nacházeli každý podvečer a věděli jsme, že ji už dávno můžeme nechávat doma bez obav samotnou.
Přišlo opravdové stáří, nemoce a první rady, jak je nejlepší takového pejska nechat uspat. Prý aby se netrápil. Zdálo se nám to od začátku poněkud nevkusné a sobecké. Spíš, aby se netrápili páníčkové? A ti zvěrolékaři přece také nejsou zadarmo, tak mějte rozum...
Před týdnem nám Káča umřela. Doma, na svém polštářku. Nevím, jak to mají pejskové nastavené po smrti. Vždyť přece mají také duši, jako lidé...
Uteklo to, ale bylo to krásných a šťastných třináct let.
