Z oken velkého bytu na Nábřeží Proroka Mohameda byl krásný výhled. Obdivovala jej každé ráno. Pražská Mešita se leskla v paprscích ranního slunce jako drahokam...
Takový příjemný byt měli jedině proto, že manžel Rašíd pracoval ve vysoké vládní funkci, ale byl vykoupen častou osamělostí. Jen malý Jusůf jí dělal radost i když věděla, že rodina od ní dávno očekávala další potomky.
Fatima se dnes vydala na obvyklou cestu, do městské tržnice na nákup zeleniny a masa pro zbytek týdne. V sousedních bytech už dávno švitořily početné rodiny a ulice se postupně zaplňovaly zahalenými postavami. Většina z nich o čemsi hlučně diskutovala. Čím blíže k centru, tím víc se prodírala davem a chvílemi raději nesla Jusůfa v náruči.
Z náměstí zaslechla vzdálenou sirénu projíždějící náboženské milice a podvědomě si přitáhla burku pevněji k hlavě. V zápětí se dozvěděla důvod vzrušených hlasů. Jakmile se vypletla z úzkých uliček a vstoupila na prostorný bulvár, zjistila, že byl ve spodní části zaplněn křičícími muži, nesoucími nějaké transparenty. Nijak zvlášť ji to ale nepřekvapilo, podobnou scénku už zažila mnohokrát. A vždycky skončila stejně, zásahem jednotek v černých oděvech, které dovedly obnovit pořádek během několika minut. Nikdy nepochopila, co z toho ti lidé mají. Samozřejmě, jsou jiného náboženství. Ale proč nežijí s námi, muslimy, v míru? Vždyť bůh je přeci jediný. Proč se ti křesťané nepoučí ani po všech událostech z poslední doby?
Od manžela věděla, že tahle otázka má ve vládních kruzích momentálně prioritu. První skupiny narušitelů pořádku už byly vystěhovány do jakési jihoamerické země a další budou následovat. Je to pro ně určitě lepší řešení, než nenávistné pokřikování po náměstích. A slyšela, že už dobrovolně odcházejí celé rodiny, brzy bude klid k modlitbám a na každodenní práci. Fatima byla vždy těmito myšlenkami trochu vyvedená z míry. Bylo jí líto malých dětí, které v televizi viděla nakládat na lodě, ale co s nimi, když nedokáží ani v nejmenším respektovat náš muslimský svět.
Takhle zamyšlená brzo došla až k rozložité budově v horní části náměstí. Bývala prý kdysi nějakým muzeem, ale tržnice je pro obyvatele mnohem prospěšnější. Tohle využití ji vlastně zachránilo při nedávných demolicích křesťanských svatostánků a dalších symbolů.
Malého Jusufa už před chvílí pustila na zem, ať si poběhá se svými rozdováděnými vrstevníky. Nad pražským centrem se konečně rozhostil klid...
