Strojem času do Drážďan

Nedočkavě jsme vystoupili z auta do mlhavého děčínského rána. Na líné hladině Labe se pohupoval náš "stroj času". Jmenoval se Bohemia...

 Přišli samí milí lidé a brzy se objevili i zástupci provozovatele.  A nezklamali, spustili starý známý český stroj času. Přivítání zákazníků začalo tím, že nám nařídili couvnout o tři metry zpátky, aby měli zástupci přehled. Tvářili se od počátku jako majitelé zaoceánské lodi a ne vysloužilého německého šrotu.     "Ještě kousek, až za tu dlaždici", zněl nesmlouvavý rozkaz a stohlavé stádo couvlo.                              

Po kontrole jsme nastoupili a usídlili na horní palubě venku, protože se schylovalo k pěknému a docela teplému dni. Přesto mi cosi vrtalo hlavou. Na lodi byly dva salonky. Jeden v rámci možností luxusní, s polstrovanými židlemi a ubrusy na stolech, druhý s umakartem a tvrdými lavicemi. Na všech stolech v té V.I.P. místnosti byly cedulky reservé, což bylo zvláštní, protože všichni jsme byli tak nějak "resevé", když jsme měli zaplaceno čtvrt roku dopředu. Protože jsme si však sami zvolili venkovní posed, nebylo proč reptat ani se divit. Nakonec vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Nastoupila skupina Nibelungů, Siegfried, Helmut, Helga a další s tlupou malých modrookých blonďáčků a okamžitě začali být velmi veselí. Takže stále nadlidé a stále naše servilnost, nic se nezměnilo. 

 Výlet do blízkých Drážďan započal. Pro začátek jsme se pokochali Hřenskem, plným roztomilých vietnamských stánků a igelitů všech barev. Na cestu vyhrávala i lodní kapela = barový muzikant a automatický bubeník, jídla bylo dosti, průvodkyně v ceně expedice. A hned po několika kilometrech jsme byli mírně šokováni změnou, která nastala na obou březích. Barevné domky s rozkvetlými záhony, restaurace zářící bílými ubrusy a čistotou, hotely na vodě...

Na Drážďany jsme měli 1,5 hodiny (ale upřímně řečeno nikdo nesliboval víc, byl to výlet lodí, ne poznávačka). Takže začal trek o život. Velmi mladá průvodkyně se snažila, ale zděšeně jsem si opět uvědomil, jakou má její generace slovní zásobu a jak je to s její rétorikou. Der katastrophe.               Avšak nejtrapnější okamžik nastal, když německá pouliční kapela, která zaslechla češtinu, spustila     "Kde domov můj"... Nejenom, že jsme ani vteřinu nezastavili v úprku, ale obávám se, že průvodkyně ani nepochopila, jaký hit to vlastně hrají.

 Drážďany jsou krásné, ale Praha to není. Teprve teď nám došlo, jak strašnou stopu v nich zanechala nejen válka, ale i bývalá NDR. Občas to bylo, jako kdybychom přišli na Staromák a někdo tam přes noc postavil panelák. Ovšem fungování čehokoliv, pořádek, ochota, supertechnika apod. To všechno vysvětlovalo, proč se nadlidé tak stále cítí. Unie neunie, jsou stále o třicet let před námi. Potkávali jsme výletní lodě, proti kterým byla naše repasovaná kocábka jak historický exponát a obdivovali jsme nádherně upravené zahrady, lázně i průmyslové objekty podél řeky. Měli jsme na to čas, naše paroloď plula zpět osm hodin! Protože nafta je drahá a proti proudu je vyšší spotřeba. Bylo to jen o chlup lepší, než jít pěšky. Velký potlesk sklidil neznámý německý sportovec na kajaku, který nás brzo předhonil.

 Nakonec to všechno dobře dopadlo, naše auto na parkovišti v Děčíně oproti všem předpokladům stále bylo a při vystupování nás už nikdo nešikanoval. Zástupce paroplavební společnosti vyjádřil přesvědčení, že se zase brzy sejdeme a po dvou měsících nám přišel poštou barevný diplom.  Příště bych raději strojem času někam do budoucnosti.....