Bylo jich šest a každý úplně jiný. Jedno měli společné, byli to kamarádi a dobří parťáci, kteří mne provázeli od dětství až do dnešních dnů.
Bobík byl první a jediný kluk. Velký a vzbuzující respekt v každém, mimo mě. Bylo mi pět a se "zlým" Bobíkem jsem si hrál celé hodiny, zatímco návštěvy uctivě postávaly za bránou, než je někdo ochrání. Bobík žil na velkém dvoře u sousedů a pro prvního vlastního pejska jsem se rozhodl až po jeho smrti. Říkám rozhodl, protože jsem celou záležitost nějak zapomněl konzultovat s maminkou a tatínkem.
Jednoho dne jsem ve Sběrných surovinách, kam jsme jako mladí pionýři pilně nosili balíky papíru, obdržel do papírového pytle malé černé štěňátko. Tamní hlídací fenka se spustila s jakýmsi voříškem a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Po dovlečení kňourajícího pytle domů vznikla atmosféra vpravdě konfrontační a chvíli nebylo jasné, kdo zůstane a kdo zase půjde. Nakonec, jak už to bývá, na přímluvu maminky pejsek zůstal u nás. Ale bylo to o chlup. Jméno jsem mu dal už v té sběrně a domů jsem tudíž přinesl pejska Míšu. Když se tatínek uklidnil, zjistili jsme, že to ovšem není pejsek, ale fenka. Jméno Míša už jí ale zůstalo a tak to po zbytek života byla prostě Míšana.
Uplynula spousta let, mé zájmy se od výchovy pejska odchýlily k seznamování s děvčaty a později k výchově vlastních potomků. Ale jako by mi pořád něco scházelo. To něco dostalo krásné české jméno Ťapinka a jednalo se o křížence pekinéze s čímkoliv. Byli jsme už rodina a tak se na výcviku Ťapinky podílely i děti. Ťapinka, jako správný voříšek, byla velmi inteligentní a uměla "mluvit". Žila s námi velmi dlouho, my jsme předstírali, že umíme vychovávat pejsaka a ona předstírala, že nás chápe.
Adélka, to už byla jiná kategorie. Pravý francouzský buldoček s velkýma ušima, kterému se každý posmíval. Ťapala si na svých krátkých nožičkách pejskovským životem, funěla, chrochtala a velmi ráda spinkala kdekoliv a kdykoliv.
A jednoho dne se k nám přistěhoval ďábel. Jmenoval se Kačenka, byl to bostonský teriér (skoro) a hlavně nezkrotný živel. Některé škody na bytě, způsobené Kačenkou, jsou viditelné dodnes. Kačenka byl úžasný, "vzdělaný" a mimořádně komunikativní pejsek. Většinu výletů a cest auty, vlaky i autobusy, máme sojených s Káčou, většinu rodinných událostí také. Po jejím odchodu nám bylo opravdu smutno. I když je to už rok, stále při příchodu domů Kačenku slyšíme a myšlenky patří jí i když nás už nevítá.
Barunka je první štěňátko s rodokmenem a její rodiče mají plnou skříňku všelijakých pohárů. Barunka o tom ještě neví, žije si u své maminky a učí se chodit, hamat, venčit... A u nás už má nachystaný pelíšek, zabýváme se nákupem hraček a čteme odborné knížky. Děti jsou dávno z domu, ale k nám se přesto přistěhuje malé miminko. Plavý buldoček s černým čumáčkem. A všechno začne nanovo...
