Měl jsem takový zvláštní pocit, že nejsem sám. Pootevřel jsem dveře od bytu a za nimi kdosi stál. Najednou těch postav bylo víc a ještě víc...
A než jsem se nadál, byli u nás na návštěvě. Bez klepání, bez pozdravu. Proč vlastně ne, když jsem jim sám otevřel?
Trochu se rozhlíželi a bylo znát, že něco není v pořádku. Nejenom pro mne, ale hlavně pro mé noční návštěvníky. "Co si přejete? Odpovědí bylo ticho a další neznámí se hrnuli z chodby do pokoje. Tak pozor, tady není žádný průchoďák. To je můj byt a vy stůjte! Tvářil jsem se agresivně, ale můj strach musel být vidět na dálku.
Horečně jsem vzpomínal, co se v podobných případech doporučuje a jak bych se měl správně zachovat. Už to mám. Příchozí právě shledali, že můj byt dále nepokračuje a jaksi chybí další dveře, které zřejmě očekávali. Evidentně je můj byt vůbec nezajímal a měli se k odchodu. Tak to ne holoubkové, zůstanete tady tak dlouho, dokud se všechno nevyšetří. Kdo vám dal klíč od domu? Odkud jste? Kam vlastně chcete opravdu jít?
Buch. Zabouchl jsem dveře od ložnice a postavil na kafe, které si nikdo neobjednal. Nejsem přeci nějaký nelida. Pravda, trochu ze začátku dělali kravál a vyrozuměl jsem dokonce, že původně chtěli k sousedovi, nicméně tady bude pořádek!
Po několika dnech se z ložnice linula podivná vůně, bouchání už nebylo tak intenzivní a v lednici došlo poslední jídlo. Vždyť jsem s nimi přece vůbec nepočítal. Zesláblý hlady a frustrovaný z poničeného bytu, jsem poprvé připustil, že kdybych na chvíli odemknul, bylo by po problému. Ať si jdou kam chtějí, co je mi vlastně po nich...
Najednou jsem se vyděsil. Kdosi se mnou silně zacloumal a naléhavě ke mně cosi hovořil. Probuď se proboha, co se ti zdálo? Otevřel jsem oči a rozhlédl se po bytě, vonícím bábovkou. "Vykřikoval jsi ze spaní, musel to být hrozný sen...
Omluvně jsem zamumlal směrem k udivené manželce a navyklým pohybem pustil televizi. Musím se z té noční můry probrat. Právě začínaly Televizní noviny.
