Dům na předměstí

Táhne mu na čtyřicítku a pamatuje všelicos. Když se narodil, slyšel dětský smích, když šel do let, potřeboval tak trochu vylepšit. Dnes začíná stárnout. Spolu s námi.

      Všechno začalo čtyřmi lety neúspěšné převýchovy maminčina městského jedináčka na statkáře u manželčiných rodičů na venkově. Po dlouhém snažení v práci a žmoulání čepice na bytových komisích, jsem obdržel jednotku 1+1 v panelovém domě na sídlišti. Velikost bytu plně odrážela moje tehdejší společenské postavení a hlavně zásluhy v oblasti sportu. Svobodní hokejisté, oblíbení u vedení podniku, dostávali bez problémů 3+1. A moje žena vstup do nového bytu obrečela. Nikoliv radostí, ale proto, že hledala a nenacházela další místnosti, než obývák s kuchyňkou. 

      Přestože jsme v útulném bytečku prožívali každodenní "radost až do rána", bylo nad slunce jasné, že takhle to nemůže zůstat. Rozhodování o našem dalším bydlení bylo naivní, ale pro tehdejší dobu velmi typické. Do začátku jsme neměli téměř žádné peníze, to nám však nebránilo vybírat domy od různých dodavatelů. Rozhodli jsme se s jistotou pro dům, který byl v 70. letech symbolem luxusu a drahoty. Okál. Prostě jen tak u kávy, jedno nedělní odpoledne.

       To rozhodnutí nás stálo několik let trápení fyzického i finančního. Ale zároveň mělo velký vliv na všeobecnou šikovnost a upevnilo překvapivě i náš vztah. Mluvím v množném čísle, protože na rozdíl od některých paniček, které se v neděli za pěkného počasí objevovaly na stavbách svých domů, aby jim udřený manžel ukázal, kde bude ložnice, ta moje se mnou míchala beton a pokládala stropy v suterénu. Několikrát jsme v depresi uvažovali o ukončení tohoto dobrodružství, léta jsme nebyli v kině, v divadle, na výletě... Až jednoho dne najely kamiony, jeřáby, party montážníků a výsledkem byl DŮM. Voněl novotou (ze začátku trochu i formaldehydem), byl obrovský a byl NÁŠ. Ještě zahradu a pak už si budeme jenom užívat...

       Netušili jsme, že se to všechno trochu protáhne. Na rovných 35 let. Dnes máme hotovo, krásný moderní byt  v kterém jsme šťastni, zahradu podle našich představ, splněné sny. Nějak moc to ale uteklo. Děti už tu s námi dávno nebydlí, dětské pokojíčky se poněkud proměnily, vnoučata zavítají na krátkou návštěvu. A ten vysněný "hotový" dům nás občas jemně upozorní, že už také není nejmladší. Takže ještě vyměnit okapy, opravit terasu a jezírko, obnovit nátěry, vyměnit dlažbu na balkóně, ořezat stromy a snad ještě chvíli vydrží ten kotel z osmdesátých let. Pak už bude hotovo. Snad....