Z ranní inverze se vynořily věže katedrál, vyzdobené černými vlajkami. Bylo jich ale jen pár, které přežily uplynulé měsíce.
Vypadalo to, že plují ve vzduchu a jsou samostatným nadoblačným světem. Nebylo jich tolik, jako před lety, některé se zhroutily k zemi při náletech spojeneckých sil, některé byly z rozhodnutí Revoluční rady nedávno zbořeny. A na zbytku se už dávno místo křížů usadil nový výrazný symbol.
Zdánlivě tiché město pulzovalo životem hlavně v noci a v podzemí. Dávno nefungující Metro poskytlo své tunely tisícům obyvatel, jejichž příbytky padly za oběť bombám, nebo požárům. Po ulicích, většinou zasypaných troskami a zatarasených nepojízdnými automobily, se prodíraly vojenské kolony a na střechách barokních paláců tábořili neviditelní ostřelovači.
Nový den zastihl Dana s hrstkou přátel v kolektorech, dvacet metrů pod hlavní třídou. Po krátké poradě a inventuře zbylého arzenálu se vydali na obvyklou cestu páchnoucími stokami k povrchu. Nepotřebovali žádný plán, chodili už najisto a dobře věděli, že sem se za nimi nikdo nepustí. Skupina přátel, vedená několika válečnými veterány a složená jako prapodivný demografický vzorek z obyvatel zanikajícího velkoměsta, se každým dnem zmenšovala. Propásli hlavní vystěhovalecké vlny, kdy bylo ještě možné opustit město poměrně v klidu, někteří omylem, většina úmyslně. Zprvu se zdálo, že bude stačit se tak nějak přizpůsobit, jako už mnohokrát v dějinách, ale brzo poznali výhody nové společnosti na vlastní kůži. Možná povinná asimilace, ale spíše pomalá genocida. Mohli odejít s ostatními kamsi do Jižní Ameriky, mohli se pokusit přežít na poslední výspě evropské civilizace za kanálem La Manche. Ale většině z nich přišly stoky pod městem nastejno s klecemi pro uprchlíky v Bexhillu, nebo přeplněnými zaoceánskými loděmi s nejistým cílem.
Dnešním plánem povstalecké skupiny nebyla žádná sabotážní akce, nakonec už nebylo téměř co rozbíjet, ale pokus o proniknutí do velkoobchodního skladu potravin v samém centru. Po odsunutí kanálové vpusti Dana oslnilo ostré světlo a chvíli trvalo, než si oči přivykly na den. V jeho současném bydlišti trvala noc čtyřiadvacet hodin. Za těch pár minut, než se přesunuli do přízemí rozlehlého domu na dolním konci náměstí, mu proběhlo hlavou několik útržků vzpomínek.
Byl na chvíli malým klukem, který se proplétal s maminkou a tatínkem davy turistů, aby zahlédl krásný vánoční stromek. Najednou zase cítil vůni svařáku a pečených kaštanů... A za pár let už jako student uprostřed jiného davu. S transparentem a hesly do ochraptění. "Naši zemi si vzít nedáme". Po několika dalších letech tady stál už jako dospělý. A zase ten dav, tentokrát s černočernými vlajkami... A na muzeu nápis "Vítáme naše přátele ze země půlměsíce"...
Kdesi zaštěkal kalašnikov, pro Dana a jeho přátele v tom ale nebylo nic osobního. Sklad se zdál vydrancovaný jako většina obchodů, nicméně pár krabic a hromada pytlů nahnilých brambor jim přinesla štěstí. Byly na nich ještě jasně viditelné nápisy "humanitarian aid"...
