Když zkoumám, jak je možné, jak někdo usiluje pomáhat dětem někde tisíc kilometrů od nás, docházím k závěru, že tito lidé tak vlastně chtějí zakrýt svůj skrytý rasismum, který vůči jiným národům mají a ani si to nemusí uvědomovat.
Pokusím se vysvětlit, jak jsem k tomu došel a jak ten rasismus myslím. Nejprve zadefinuji, co myslím pod slovem rasismus. Je to vnitřní postoj srdce, kdy osoby jiných národů či ras považujeme za méněcenné a dáváme to nějak veřejně najevo. A to můžeme dávat najevo dvěma způsoby:
1. Usilujeme o to, aby dané osoby byly nějak znevýhodňovány či diskriminovány a více obviňovány
nebo
2. Usilujeme o to, aby dané osoby byly nějak zvýhodňovány či protěžovány a více omlouvány
Oba postoje mají stejný kořen, stejně špatný.
Člověk, ať už volí postoj první nebo druhý, považuje ty druhé za méněcenné. Je v podstatě ve smyslu mé definice rasista.
V dnešní době ten první rasismus se vyskutuje už docela zřídka, ale ten druhý typ rasismu je na velkém vzestupu. Oba mají stejný a stejně špatný morální kořen: Považují ty druhé za méněcenné. Já osobně vnímá různé rasy stejně a mám k nim naprosto stejnou úctu a respekt jako k Čechům. Varuji se a odmítám postoj, který by jiné rasy považoval za méněcenné. To také znamená, že přísnost nebo benevolence ohledně třeba zákonů musí být ctěna ke všem stejně. Být na někoho více přísnější či více tolerantější než k jiným je prostě projev skrytého rasismu.
A teď k dětem v táborech. Kolem těch dětí jsou dospělí. Já ty dospělé považuji za stejně hodnotné jak sám sebe. Něříká se o nich, že jsou sirotci a tak mají někde rodiny, zřejmě blíž než jsme my. Já rodiny těch dětí považuji za stejně hodnotné a morální lidi, jako jsme my. V blízkosti těch dětí jsou státy Turecko a Řecko. Já občany těch států považuji za stejně hodnotné, stejně morální, stejně zodpovědné ( v průměru ) jako občany našeho státu.
Já si o rodinách těch dětí nemyslím nic špatného, já si dospělých, kteří jsou kolem těch dětí nemyslím nic špatného, já si o národu jako jsou Turci nebo Řekové a další nemyslím nic špatného.
Považuji je za ROVNOCENNÉ. Ne za MÉNĚCENNÉ.
Dokážu si představit jen jednu možnost, kdy bych se do tisíc kilometrů vzdáleného problému pletl. To jedině za předpokladu , že bych ty všechny kolem, včetně rodin těch dětí, považoval za morálně MÉNĚCENNÉ.
Jenže já je za morálně méněcenné nepovažuji.
Proč se ale takový výjev děje? Někde je plno děti ( otázka, jestli skutečně děti < 18 ), v nějakých horších podmínkách, v táborech, jejich rodiny o tom ví, ale z nějakého důvodu to nechávají tak a možná záměrně. Jaké jsou jejich důvody nevím, mohu jen spekulovat. Vím ale určitě, že pokud je mám považovat za ROVNOCENNÉ a nebýt rasista, tak se do toho nemám plést. Je to jejich věc, jejich cesta, jejich boj.
Když přemýslím nad tím, že je mnoho těch, co jakoby zvedají morální apel na druhé, že se do toho mámé plést, nabízí se jedno celkem logické vysvětlení: Tito moralisti tyto migranty, jejich rodiny a jejich národy v koutku duše považují za méněcenné, jejich vlastní svědomí je za to usvědčuje, cití, že jsou vinni a tak hledají, jak se té viny zbavit a myslí si, že když navenek budou dělat dobro pro ty, o kterých si v koutku duše myslí, že jsou méněcenní, tak vlastně přestanou být rasisty. Jenže to se velmi mýlí. Takto se toho nezbaví.
A tak tady je můj morální apel vůči těm, kteří v kouktu duše považují jiné rasy za méněcené a chtějí pak zakrýt svou vnitřní nečistotu tím, že budou prosazovat pomáhání a moralizovat ty, co pomáhat nechtěji: Prosím Vám, všichni jsme (boží) stvoření, jsme stvořeni či zrozeni jako rovnocenní. Ukotvěte si to tak pevně ve svém srdci a nepovažujte jiné národy a rasy za méněcenné. Slovy klasika dodávám: K tomu Vám dopomáhej Bůh.
