Může se člověk smát bohům?

Přijde mi dost nefér zakazovat lidem zábavu. Je to dost tím, že věřím „naivním“ pohádkám. Odrostl jsem na pohádkách, a nevím, co by se na tom mělo měnit. Mám rád pohádku o smutném králi, kterému se roznemohla dcera a on pro ni hledal lék a přitom zakázal svým poddaným zpívat a smát se. To jsou podle mne základní lidská práva a svobody.

Dnes, když rozmlouvám v duchu s bohy, občas zaslechnu názor ducha (mysli) kolegy z kanceláře, který sedí metr ode mne za stolem: „Bohům se nesmíš smát!" No, tak to může napadnout jenom člověka, který neví, že je taky sám bohem. Člověkem i bohem. Ale naše výchova nám neumožnila na svět hledět takto zpříma. Již v dávných časech antiky a pravděpodobně ještě mnohem dříve bylo lidstvo vychováváno v úctě k něčemu, čemu nerozumělo. Když uhodil do stromu blesk, mohl za to bůh. Když se vylila řeka z břehů, mohl za to bůh. Dnes již některé z bohů umíme pojmenovat, jako třeba statická energie, elektrický výboj, elektrony, silové pole, náboj, přívalový déšť. Nechápu, jak v dnešní době, může mít někdo strach z toho, že se bude smát bohům. Ale to je vlastně dost podobné tomu, že se říká, že nemáš pískat na pusu uvnitř budovy. To mi dodnes taky nikdo nevysvětlil a nehrbím se před takovou pověrčivostí. Není to podobný princip? Komu bychom se měli smát, kdybychom se nemohli smát sobě navzájem? Rád se směju sám sobě, ale tento druh humoru nesdílí mnoho lidí - bohů. Taky se rád směju zoufalství. Tomu snad nejradši. Dříve jsem miloval cynizmus, ale dnes se ho radši straním. To mi nebrání dělat si srandu ze sebe. Eště tak, aby se mi někdo začal smát, a budu za to rád. Co kdyby ten smích rozesmál znovu i mě a rozchechtal jiný konec galaxie? Smějme se, ikdyž nevíme čemu! Rozchechtávejme všechny pysky! Za odměnu přijdou zisky! A na topole podél skal, zelený mužík zatleskal.

Dobrou noc a nebojte se bohů, rádi se smějí.