Bohem během pikosekundy

Líbí se vám ten nadpis? Mě jo. Jak dál ale nevím. Už jsem zde publikoval jeden článek o bozích. Ještě jsem ho nesmazal. Po několika dnech po přečtení jsem sice textu mírně litoval, ale pak se oprostil od souvislostí. Dnes píši asi proto, že ve mně někde zůstalo to málo drzosti, která stále potřebuje ze mě ven.

Když řeknu: „Vím o tom, že je to ze mě.“ V mluveném textu nestihneme zaznamenat, zda jde o Zemi, zemi, či o mě.

To jen tak na úvod a pro zahřátí. Rád experimentuji s jazyky, respektive si všímám nejen přesmyček a jazykových anomálií, ale i souvislostí mezi jazyky. Měl jsem se zřejmě stát jazykovědcem. Stal jsem se…? Během pikosekundy? Pokud čte tento článek někdo ze ctěných psychiatrů, nechť omluví mou neúctu a otevřené přiznání k asocializaci (nebo je vhodnější slovo desocializace?). Domnívám se, že lidé dohnaní do psychiatrické léčebny by měli být odměněni důchodem a pěkným sídlem u moře. Aspoň ti, kteří tvrdí, že mluví s bohem. Těm to ze srdce přeji. Postavil bych jim městečko třeba v Portugalsku, někde, kde jsou pěkné vlny na surfování, a hrál bych jim v místní radnici na gramce. Nemuseli by za mnou chodit. Říkali bychom si co potřebujeme hudbou. Co nepotřebujeme, bychom si říkali taktéž mimosmyslově. Jen když bychom měli potřebu dělat zvuky vlastními orgány, mluvili bychom na pláži k oceánu plácanci do břicha, klapáním jazyka, tváří, a tak. Občas by někdo něco řekl, někdo by tomu třeba rozuměl, třeba ne. Třeba bychom se shodli a smáli se a smáli. Toužím po tom se smát. Smát se a smát. Smích léčí (to věděl již Laco Deczi). Můžu se smát nesmyslnosti procesů, systému. To mě rozesmívá poslední dobou (5 let) nejvíce.  Horší je, že občas narazím, nebo spíše většinou, narazím na nepochopení. Trvá to roky naučit někoho mému smyslu humoru. Je to humor beze strachu. Za jakékoliv situace. Až budu odcházet z tohoto světa, chci se smát. Aby mi smích co nejdéle vydržel.