Je mi hnusně. Od rána ležím. Blivno od žaludku, chřipkovitě
všude jinde. Liborovi se nedaří, jak si vše naplánoval, a náladu má taky pod
psa. Jako by nám byla včerejší sáhodlouhá a důkladná porada u oceánu na nic.
Válím se v posteli, pospávám, naslouchám Liborovým analýzám situace a
chabě přitakávám nebo se pokouším o námitky.
Venku už neprší. Monzun definitivně skončil, přesně podle předpovědí recepčního. Náš recepční už předevčírem zodpověděl můj dotaz, kdy přestane pršet. Ptal jsem se proto, že vševědoucí encyklopedie Wikipedie tvrdila, že monzun ustává na konci září, ale my jsme tady už pátý den a s krátkými přestávkami stále leje. Recepční, Mr. Shukla, tvrdil, že pršet přestane ve středu v jedenáct dopoledne. Je středa. Je jedenáct. A venku začíná svítit slunce.
Jenže mě je to jedno. Nechci tady už být. Posílám domů textovku plnou stesků a zoufalství. Je mi bídně, je mi vedro, a přemýšlím o tom, že jsem se stravoval příliš lehkomyslně, příliš jsem spoléhal na všechna ta drahá očkování a tady teď ležím s neznámou chorobou v útrobách, a kdoví jestli ještě kdy spatřím svou rodnou vísku. Zemřu na neznámou nákazu v zastrčeném hotýlku cizího města. Spálí mě na hranici ze starých křivých klacků, jak to tady dělají, a můj popel vysypou do toho špinavého zálivu. Ani hrob nebudu mít, kam by moje děti mohly nosit kytky. Aspoň na ty dušičky!
Místo oběda spím a zdá se mi o smečkách polodivokých indických psů prohánějících se nočními ulicemi města. U zdí domů sedí ženy zahalené ve žlutých sárích a obrovskýma černýma očima sledují jejich šílený rej. Nad ulici na střechách posedávají černé vrány. To by bylo sousto pro nějakýho psychoanalytika!
Odpoledne se přece jen seberu a jdu s Liborem na pracovní schůzku. Taxi od hotelu do stejného místa, stejnou cestou, stejným vehiklem, stojí opět zcela jinou cenu. Asi se to počítá podle počtu zatroubení. Jednu chvíli se mi zdá, že jsem objevil systém, podle kterého se tady troubí 1x, 2x a 3x, ale po cestě zpátky se ukazuje, že to byla volovina. Není v tom žádný systém, oni prostě troubí a troubí, jak kdyby chtěli zbořit hradby Jericha. U Jericha se tenkrát troubilo koordinovaně, podle přesného plánu, a Jericho pak sedmého dne padlo. Tady se troubí chaoticky a zřejmě jen díky tomu Bombaj stále stojí. Až se ale jednou místní taxikáři domluví, a zatroubí všichni společně, lehne tohle město jako domek z karet a propadne se do moře, protože taxikářů bombajských je v ulicích určitě stokrát víc, než bylo dítek izraelských u Jericha. Bombaj je obrovská. Když máte blbou náladu, je ještě větší. A když máte k blbý náladě ještě chřipajznu, je přímo obludná.
Přes den mi bylo hnusně i přes velkou dávku Paralenu a Ibalginu. Proto večer kupuju v lékárně 3 druhy patáků: na žaludek Laktobacilus Habašukus, na chřipku Paralen, ve skutečnosti se to jmenuje jinak, ale je v tom to samý, pak a ještě jednu věc, kterou doporučil náš indický kámoš, doktor Bolíto. První dávku do sebe házím hned, druhou hodinu po půlnoci, třetí bude ráno, snad se to spraví. Pak padám do postele, a protože mentálně nemám na nic složitějšího než na to, aby mi někdo předčítal pohádku, pouštím si Harryho Pottera v mp3. Lábusův hlas mě uspí jako mimino.
