O strastech cestování, nespravedlnosti malých porcí, pípajících rámech, mracích a o dojmech českého mouly z jeho prvního letu letadlem.
Letěli jsme levně. S přestupem v Istanbulu. Letadlo bylo narvané. Poskytovalo málo místa pro moje dlouhé nohy, mělo úzká sedadla a ošuntělý interiér. Polovina cestujících byly Turci, jak jinak. Jídlo bylo turecké, výborné, ale bylo ho strašně málo, buď jsou turecké žaludky menší než české, nebo aerolinky šetří na cestujících. Obojí mi připadá velmi nespravedlivé.
Vznesli jsme se nad krajinu, motory řvaly, letadlo se houpalo. Řeky a pole zmizely pod mraky, a pak už na okénkem byla jen obloha a oblaka a pravé křídlo toho vehiklu, kterému jsme pošetile svěřili své životy. Podívali jsme se s Liborem na sebe a řekli jsme si, že to začíná, a že to určitě dobře skončí. Murphy prostě nemá pravdu, když tvrdí, že pozitivní očekávání plodí negativní výsledky. Ještě na letišti jsme se ujistili, že máme opravdu všechno, a tak jsme tam seděli s dobrým pocitem, že je vše v pořádku. Murphy ovšem také tvrdí, že pokud se zdá být vše v pořádku, něco jsi přehlédl, a já za pár hodin zjistím, že toto jeho pravidlo opravdu platí. Ale ve chvíli, kdy je pod námi snad Morava nebo možná už Maďarsko, to ještě netuším a spokojeně se oddávám očumování krásných letušek, pak poslechu 3 kanálu, kde hraje vážná hudba (mám slavnostní náladu, letím přece poprvé a velmi daleko) a nakonec četbě Gellnera.
Letadlo jde dolů, letuška pronese něco turecky (asi, jsem přece v tureckém letadle), a ještě dalšími třemi jazyky, v tom posledním poznám angličtinu, ale to jen proto, že od malička mám velice rozvinutou fantazii a jako učitel angličtiny jsem zvyklý na všelijaké hrůzy. Jdeme na přistání v Istanbulu. Očekávám, že uvidím Bospor, tu úžinu, oddělující Evropu od Asie, hranici dvou světů, dvou kultur, místo, kudy do Evropy proudilo vždy všechno, co nešlo přes Rusko. Místo úžiny vidím nějaké moře, asi jsem měl blbou představu o tom, kde má Istanbul letiště, no nevím.
Tranzitní prostor na Istanbulském letišti je tak velký, že v něm bloudíme jako ztracené ovce. Z panelu se dozvíme blbou zprávu, naše letadlo na druhou půlku cesty bude mít 2 a půl hodiny sekeru, posádka si asi doma zapomněla fezy a musela se pro ně vrátit. Prostě žádné vysvětlení není a tak se potuluju mezi těmi obchody a restauracemi a pohyblivými pásy až nakonec stejně skončím jako většina ostatních s hlavou na batohu a telefonem nařízeným na buzení 30 minut před novým odletem.
Další letadlo je zase turecké, posádka je trochu méně příjemná, ale furt OK, a cestující jsou skoro úplně všichni Indové. Vzhledem k etnické příbuznosti s našimi Romy si připadám jako doma v Brně, když do hospody zajde celá sousedovic rodina i s bratranci a sestřenicemi. Jídlo turecké, velmi dobré, ale zase strašně málo. Zaliju to pivem, pivo zazdím dvěma vodkama a spím jako mimino.
Nad Bombají mě probudí bebentění letušky z reproduktorů, jsem přeraženej vejpůl, zkroucenej jak paragraf, kolena mi dolehly na zadní stranu sedadla naproti a mám je nadranc. To mě ta Indie pěkně vítá.
Indie je asi země s nejrozbujelejší byrokracií na světě. V Praze jsme absolvovali dvě kontroly, jestli jsme čistý, jeden každý cestující, který chtěl do letadla vlézt. Leckdo šel rámem dvakrát, třikrát, protože furt pípal jako UFO. Ale ne, to Indům nestačí. Vyplňujeme další papíry, chtějí vidět bágly, pak zase jiný papíry a znovu bágly, mezi tím pochodujeme nekonečnýma chodbama. No hnus fialovej. Nakonec ještě výměna peněz. Poprvé v životě držím v ruce rupie. Ze jednu bankovku „tvrdé“ (hahaha) měny, jsem dostal celý balík papírků s obrázkem usměvavého Gándhího. Je mi jasné, že o tyhle papírky se mě budou snažit obrat všichni Indové, od kterých budu něco potřebovat nebo si budu myslet, že něco potřebuji, anebo kteří si budou myslet, že mě můžou přesvědčit, že potřebuji, jejich služby. Ale já se nenechám okrádat, jsem díky českým bloggerům, kteří psali o Indii, dobře teoreticky připraven, kurz mám v malíčku a nedám, nedám. Nenechám se obrat o peníze za zbytečnosti. (Dobrá věta, co? Tu jsem si opakoval jako mantru, když jsem kráčel posledním úsekem letištní obrbudovy k východu, za kterým už číhala celá ta tajemná země jménem Indie a to město s fantastickým dunivým jménem Bombaj.
Já hlupáček nezkušený ještě netuším jakým fofrem selže magie mé mantry o penězích. Netuším, jakým švihem kouzelného proutku mě ten svět venku připraví o iluze, které o něm ještě mám, a které ve své evropanské pitomosti považuju za „realistické představy“. Nejsem připraven ani na to pověstné vedro a vlhko. Ale to už jsem opravdu před poslední skleněnou stěnou. Dveře se otvírají, je neděle ráno 4. října 2009 a já dělám první krok do města Bombaje.
