Půjdete na popravu tiše nebo s písní na rtech? Je to jedno.

Co je lepší? Jít na popravu tiše, s písní na rtech nebo se bránit? Proč se lidé bojí projevit nahlas svůj názor? Proč šílenci vítězí a moudří ustupují až do propasti?

V historii válek a tyranských režimů je zaznamenáno mnoho případů, kdy odsouzenci nastoupili pokorně před popravčí četu a přitom zpívali národní hymnu. Byl to výraz vzdoru, hrdosti a nezlomnosti. Bohužel častěji v tichosti, se strachem, s výrazem zoufalství a odevzdání. Konec je vždy stejný. Jen výjimečné jsou případy, kdy se odsouzenci na poslední chvíli pokusili o odpor.

I dnešní odsouzenci přijímají rozsudek tiše, bez odporu a se strachem z budoucnosti. Nejsou to skuteční odsouzenci, jen podnikatelé, živnostníci a obyčejní občané. Nečeká je poprava, jen ekonomická likvidace, zadlužení a život v závislosti na státní podpoře. Tisíce podnikatelů a živnostníků dnes přemýšlí, jak přežijí příští rok, z čeho zaplatí nájem, energie materiál a zaměstnance. Tento rok už skončily stovky provozoven a restaurací, ale v tichosti a bez protestů. Proč? Proč se majitelé nezvednou k poslednímu symbolickému protestu a nedají hlasitě najevo svůj názor, kdo to zavinil? Jak to, že propuštění zaměstnanci opouští v poklidu bránu firmy a se sklopenou hlavou odchází na pracovní úřad?

V poslední době se množí akce aktivistů, kteří ničí majetek, historická díla, okupují soukromé budovy a blokují veřejnou dopravu. Ale nikdo se tomu nebrání. Jejich akce dostanou žádanou mediální pozornost, proběhnou bez odporu postižených a prakticky bez potrestání. Jak je možné, že někdo ve veřejném prostoru zničí sekerou soukromý majetek a odejde po pár hodinách na svobodu s vidinou, že řešení případu bude trvat měsíce nebo i roky? Pokusil se někdy náhodný svědek akci aktivistů překazit? Jak se asi cítí řidič, který stráví několik hodin v koloně na dálnici zablokované partou aktivistů? Je trestné zablokovat sanitku jedoucí k naléhavému případu? Pro běžného občana jistě ano, ale je to trestné pro aktivistu? Proč?

Stále častější jsou případy agrese gangů dětí a nezletilých nebo skupin takzvaných nepřizpůsobivých. Často to skončí zbitím, okradením a u dětí dlouhotrvajícím traumatem. Případy proběhnou tiskem, pár lidí si zanadává v diskuzi, ale nic se nezmění. Odpor a veřejné protesty proti neschopnosti městských úřadů, úředníků a policie jsou výjimečné. Zastupitelé slíbí řešení, akční plán, lepší zapojení sociálních pracovníků, uběhne pár měsíců a nic se nezmění. Proč?

Každý rok stovky dětí v doprovodu svých rodičů navštíví prominentní psychology a sexuology. Jejich děti zpracované sociální sítí, duhovými weby, dokumenty na Youtube a inkluzivní výchovou jsou přesvědčené, že jejich potíže s dospíváním vyřeší změna pohlaví. Je to tak snadné, stačí pár pilulek, malá operace a vše bude krásně duhové. Rodiče doufají, že jim odborníci pomohou. Že budou hledat skutečnou příčinu problému a řešení. Namísto toho je čeká automatické potvrzení diagnózy a z hloupého dětského přání se stane mnohaletá noční můra. Krátká návštěva u odborníka dobře placeného zdravotní pojišťovnou se promění na rozvrácené vztahy, zoufalství rodičů, další traumata a život v duhové bublině stejně postižených. Proč?

Proč? Protože se bojíme. Stejně jako za komunistického režimu se dnes bojíme nahlas ozvat, protestovat a bojovat. Dnes nikomu nehrozí výslech na Stb nebo vězení. Jen lynč z médií, veřejné poplivání, proprání soukromého života a obvinění z nenávisti, netolerance, rasizmu nebo extremizmu. Půjde naše společnost na popravu v tichosti a se sklopenou hlavou? Budete jen mlčící většina? Nemá smysl se přeci jen zvednou a ukázat nahlas, co si myslíme? Možná se bojíte, že váš osamocený hlas nebude slyšet. Zkuste to. Nebojte se ozvat, když se vám něco nelíbí. Když se konečně ozvete, zjistíte, že okolo vás je těch nespokojených hlasů víc. A pak se i ostatní přestanou bát. Tohle je demokracie. Máte právo na názor, právo na svobodný projev, právo nesouhlasit a bránit se...