Ví vůbec Německo, co vlastně chce?

Není náhoda, že Česko bývá často nazýváno 17. spolkovou zemí Německa. Ekonomické propojení s naším západním sousedem je skutečně silné, svědčí o tom ostatně i tvrdá data.

Obrat vzájemného obchodu loni činil 113 miliard eur a pro nás je důležité, že bezmála třetina českého exportu míří právě do Německa. A naopak Česko je podle posledních údajů desátým největším obchodním partnerem a devátým největším dovozcem Německa.

Ekonomický obr má problémy

Německo stojí pevně na pozici největší a nejsilnější ekonomiky Evropy. Pokud ještě zohledníme geografickou blízkost, musí být i vzdálenému pozorovateli jasné, že jeho význam pro české hospodářství je nepopiratelný. Má to ale několik háčků.

Málo se hovoří o tom, že se náš západní soused zároveň potýká s několika problémy, které mají či mohou mít v budoucnu dalekosáhlé následky jak pro Česko, tak i pro celou Evropu.

Pro německou ekonomiku má nenahraditelný význam export řady svých špičkových průmyslových výrobků. Kdo by neznal alespoň některé známé německé značky aut, elektrospotřebičů či různých přístrojů?

Zároveň ale Německo musí také mnoho věcí, především suroviny potřebné pro průmyslovou výrobu, dovážet. Konkrétně jde např. o suroviny nutné pro výrobu energie, tedy především fosilní paliva. A zde narážíme na první problém. Z velké části jde o import ze zemí, které pro Evropu nyní představují zároveň bezpečnostní hrozbu.

Sázka na ruský plyn se nevyplatila

V případě energetické politiky dávalo Německo otevřeně najevo, že bude spoléhat na levný plyn dovážený z Ruska, který měl především krýt výpadky po uzavřených jaderných elektrárnách. Ztělesněním této Rusku nakloněné politiky se stal bývalý kancléř Gerhard Schröder, jenž po skončení svého politického působil jako člen správní rady společnosti Rosněfť a také vedení plynovodu Nord Stream 2.

Závislost na ruských surovinách znamená zároveň i snadnější vydíratelnost ze strany Kremlu. Z USA proto zaznívala četná varování před spoléháním na ruský plyn. Ta byla ovšem z německé strany ignorována či dokonce otevřeně zlehčována nebo zesměšňována. Loni, když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, se ukázalo, že varování byla naprosto na místě.

S tím souvisí ještě další věc. Neodmyslitelnou součástí německé image ve světě je role zeleného lídra.  Německo plánuje vyrábět do roku 2030 až 80 % energie z obnovitelných zdrojů. Nyní se rádo chlubí tím, že vyrábí už více než polovinu energie z obnovitelných zdrojů.

Jenomže na vítr, slunce ani vodu rozhodně nelze spoléhat po celý rok. Navíc nejen Německo, ale i celá Evropa je zde z velké části závislá na dovozu komponentů pro solární a větrné elektrárny z ČLR.

Ani válka na Ukrajině nezměnila pohled na jádro

K německé zelené politice bohužel patří i silně zideologizovaný boj s jádrem. I přes problémy s dodávkami plynu a riziky spojené se současnou mezinárodní situací se německá vláda rozhodla neměnit prakticky nic na svém plánu pro dřívější uzavření jaderných elektráren. Pouze prodloužila provoz posledních z nich do konce letošního dubna.

I kvůli tomu bylo zároveň nucené zachovat výrobu ze špinavých uhelných elektráren. Loňský rok navíc nabídl jeden velmi bizarní případ, kdy těžbě uhlí v blízkosti města Garzweiler musela ustoupit i místní větrná farma. A to i přesto, že Německo plánuje zavření i uhelných elektráren do roku 2030. Pokud vám takové jednání přijde absurdní, tak rozhodně nejste jediní.  

Mimochodem, v Německu také vzrostly náklady na řízení místní energetické sítě. Dosáhly totiž zhruba 2,5násobku ve srovnání s dobou před dvěma lety. Náklady pravděpodobně vzrostly na 3.5 miliard eur v roce 2022. Je to významně více než 2,3 miliardy eur v roce 2021 a 1,4 miliardy eur v roce 2020.

Příčinou bylo právě navýšení podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů, konkrétně s tím spojená nutnost často vypínat či naopak zapínat záložní zdroje v závislosti na tom, kolik energie zrovna vyrobily či nevyrobily nestabilní větrné a solární elektrárny.

Navíc k dosažení cíle země vyrábět 80 % energie z obnovitelných zdrojů do roku 2030 by Německo potřebovalo 15 až 43 gigawattů dodatečné kapacity z plynových elektráren k zajištění stability sítě, uvedl v rozhovoru pro server Bloomberg generální ředitel distribuční společnosti Amprion Hans Jűrgen Brick.

Pokud má stoupnout podíl energie ze slunečních a větrných elektráren, musí Německo zároveň postavit další plynové elektrárny, aby síť zůstala stabilní.  „Jen na 15 gigawattů by se muselo postavit 30 nových plynových elektráren. To je klíčový předpoklad pro postupné ukončení těžby uhlí do roku 2030,“ prohlásil dále Brick.

Jenomže k tomu by bylo potřeba, aby investoři financovali plynové elektrárny, což se podle jeho slov neděje.

Ne tak zelené Německo

Z tohoto pohledu se může jevit jako paradox, že k největším chloubám hospodářství „zeleného“ Německa patří jeho automobilový průmysl. Ten je ale nyní silně závislý na obchodu s pevninskou Čínou.

Tak třeba automobilka Volkswagen provozuje 120 továren po celém světě, z nichž 25 je v Číně, nejvíce ze všech zemí, v samotném Německu jen 24. Má to svůj dobrý důvod. Pro Volkswagen představuje obchod s Čínou 40 % celkových tržeb. Ani u dalších známých německých automobilek to není o mnoho jiné. Třetina zisků u BMW a Mercedesu pochází právě z Číny.

Za opravdu varující můžeme považovat skutečnost, že produkce německého automobilového průmyslu v posledních několika letech významně poklesla. Z 4,7 milionu vyrobených automobilů v roce 2019 poklesla na 3,5 milionu v loňském roce!

Příčin je více

Od obchodních konfliktů s Čínou, přes covidovou krizi či nedostatek polovodičů až po válku na Ukrajině. Tento pokles dopadá i na subdodavatele automobilek, v důsledku čehož je samozřejmě ohroženo mnoho pracovních míst i v dalších odvětvích.

Navzdory tomu, jaký význam má automobilový průmysl pro německé hospodářství bylo Německo jedním z těch, které nejdříve aktivně prosazovalo na evropské úrovni co nejambicióznější plán omezení emisí skleníkových plynů v rámci tzv. Green Dealu.

Jeho součástí měl být zákaz všech nových spalovacích motorů do roku 2035. Německo ale zařadilo zpátečku a začalo couvat, protože zákaz spalovacích motorů by šel proti jeho hospodářským zájmům a postihl by německý automobilový průmysl. Nakonec byl i díky podpoře dalších států jako je Česko plán zmírněn tak, že výjimka zahrnuje spalovací motory na syntetická paliva.

Za hlavního nástupce automobilů se spalovacími motory jsou považované elektromobily. Jenomže zde má Německo a s ním i celá Evropa další problém: Už nyní musí čelit konkurenci z Číny či dalších asijských zemí a USA, které je už nyní dokážou vyrábět levněji. A hlavně, ČLR má pod palcem i těžbu většiny nutných surovin pro jejich výrobu.

A co bezpečnost?

Jak je Německo silné po ekonomické stránce, o to více dlouhodobě pokulhává v otázkách týkajících se bezpečnosti, nejen té energetické. Po USA a Turecku se jedná o třetí největší zemí NATO. Má ale podobný problém jako většina ostatních států Severoatlantické aliance. Pouze 1,49 % svého HDP dává na obranu.

Německá armáda se dlouhodobě stávala terčem řady vtipů zvláště ze strany Američanů kvůli zprávám o tom, jak Německo nemá jedinou ponorku, která by mohla vyplout na moře či ani jednu provozuschopnou bojovou helikoptéru a ve výzbroji má útočné pušky s rapidně klesající přesností.

Když skončila studená válka, přestali si mnozí připouštět, že by se někdy mohla objevit nějaká další hrozba. Výdaje na obranu se v Německu drasticky snižovaly, až v roce 2015 dosáhly absolutního minima – pouhého 1,2 procenta HDP.

Projevilo se to samozřejmě na redukci Bundeswehru. Zatímco v době sjednocení Německa měla armáda 585 000 vojáků, v posledních několika letech to bylo o něco více než 180 tisíc. Součástí trendu bylo i masivní rušení kasáren a dřívější odchody vojáků do civilu. Až válka na Ukrajině dokázala Německo motivovat k razantnějšímu zvýšení výdajů na obranu. Jenomže větší investice do armády zatím váznou.

Podcenění Číny

Malou ostražitost vůči problémovým zemím, jako je Čína, projevilo Německo i v přístupu k čínským technologiím pro 5G sítě. Na rozdíl od řady dalších států Evropské unie se totiž Německo původně vyhýbalo přímému zákazu technologií čínských společností ZTE a Huawei, které čelí obviněním ze špionáže.

Dokonce ještě v roce 2020 nastavilo legislativu tak, aby mohla být otevřená i čínským firmám. Nyní konečně na ně bylo zavedené embargo. Až letos Německo konečně přikročilo k plánu provozovatelům mobilních sítí páté generace používat součástky od čínských firem zakázat.

Zákaz by se vztahoval i na součástky už zabudované do zařízení, což má firmy přinutit k jejich výměně. Stojí ještě za zmínku, že pozornost vyvolala nedávno i kauza, kdy vyšlo najevo, že Německý úřad pro kybernetickou bezpečnost používá router právě od společnosti Huawei.

Lídr Evropy bez vize

Henry Kissinger měl kdysi prohlásit, že Německo je příliš velké pro Evropu a příliš malé pro svět. Za současných okolností jde o velmi trefný popis. Mnohými je Německo právě kvůli své relativně malé či velké velikosti považované ze přirozeného ekonomického i politického lídra a tahouna celé EU.

Vzhledem k silné provázanosti s Německem to zároveň pro nás také znamená, že jakýkoli problém v Německu pocítí i české firmy, a tedy i celá česká ekonomika a samozřejmě i další evropské země.

Dnes už nelze pochybovat o tom, že německá politika Wandel durch Handel, která předpokládala změnu v nedemokratických státech skrze prohlubování obchodních vztahů, prostě nefunguje. Ve skutečnosti šlo jen o snahu omluvit politiku, které šlo jen o krátkodobý zisk bez ohledu na negativní důsledky v delším časovém horizontu.

Ani Rusko, ani pevninská Čína se nestaly svobodnějšími. Opak je pravdou. Čím dál agresivněji projevují svoji sílu. Německo si navíc vytvořilo závislost na dovozu Ruska a ČLR, ze které se nyní těžko dostává. Ignorování všech možných negativních dopadů a absence jakékoli dlouhodobé a promyšlené vize jsou pro německou politiku bohužel emblematické, jak můžeme vidět i na přístupu k energetice.

Důsledky pak pociťuje nejen náš západní soused, ale i celá Evropa.  Německo bohužel často neví, co vlastně chce, a pokud ano, nepromýšlí důsledky. Obojí je samozřejmě špatně pro celou Evropu.

Přeji hezký den a veselou mysl!