Ministryně Marksová a její alibismus

Od paní ministryně Marksové jsme se zase všichni dozvěděli, že prý rodina odebrané devítiměsíční holčičky odmítla nabízenou pomoc. Paní ministryně však zapomněla zmínit dosti důležitou informaci, kdy se nabídky pomoci dočkali...

Nabídky pomoci se totiž rodiče dočkali až poté, co bylo rozhodnuto o odebrání dítěte. Hlavní starostí rodičů tak tehdy bylo jednání o převozu holčičky, které selhaly ledviny, do jiné nemocnice. Chtěli, aby české úřady pomohly v rámci svých možností okamžitě. Nicméně pomoc nepřišla. Paní ministryně se pak nemůže divit, že rodiče o takovou pomoc neprojevili zájem. Zájem České republiky byl totiž formalistický a v té chvíli již nic neřešil.

Nikoho v této republice nezajímá, co by měli rodiče odebraných dětí udělat či neudělat podle rad paní ministryně, ale jak se bude situace řešit. České instituce a politici jsou tady přece od toho, aby dokázaly svým občanům pomoci a ne je v médiích neustále dehonestovali. Například pan Kapitán by namísto trapné osobní kritiky Jitky Chalánkové přemýšlet o možnosti, jak společně rodičům pomoci.

Bohužel současný přístup české strany mi přijde opravdu s odpuštěním lemplovský a diletantský. Namísto toho, aby se za poškozené postavili, jsem od úředníků a paní Marksové dosud slyšel jen samé výmluvy, jak něco nejde a co měli či neměli rodiče dětí odebraných v Norsku udělat. Ale nikdy se nedozvíme, co tito lidé pro rodiče udělali. Proto se nelze rodičům divit, že k příslušným úředníkům a paní Marksové nemají důvěru.

Politika je služba lidem

Asi není potřeba dvakrát zdůrazňovat, že snaha zbavit se odpovědnosti za své konání, je do očí bijící. Z dosavadního alibistického jednání je jasně vidět, že jim na osudu českých občanů absolutně nezáleží. A popravdě, nic nesnáším tak, jako tvrzení, že něco nejde. Kdyby takto pracovali všichni v České republice, tak ještě lezeme po stromech.

Možná, paní Marksová, kdybyste věnovala tolik času boji za české děti, kolik věnujete výmluvám a kopání do těch, kteří svůj čas obětují pomoci českým maminkám a tatínkům, máme tu všechny děti z Norska již dávno zpátky. Ale jak říkala moje babička: „Pro některé lidi je škoda každého slova.“ A u paní ministryně Marksové, která zřejmě nepochopila práci politika jako službu lidem, to bohužel platí dvojnásob.

Přeji hezký den a veselou mysl!