Charakteristika mediální informace z počátku 21. století se zásadně liší od povahy obdobné informace o sto let dříve. Není to zásluhou jen pokroku, který během relativně krátké historické doby změnil přenos (médium) informací k nepoznání. Rozvoj fotografie, rozhlasu, filmu, vynález Internetu a další vědeckotechnické vymoženosti naší doby učinily z původně tiskové zprávy na novinovém papíru lákavé představení pro naše smysly.
Změnila se i sama informace o sobě, tj. to, co za informaci považujeme. Jestliže člověku z předválečného období postačila ke spokojenému životu novinová zpráva, která o uplynulé události informovala se značným zpožděním, pro nás je dnes skoro nemyslitelné (alespoň pro velkou část vyspělé civilizace), že bychom se o dění přítomnosti měli dozvědět až s velkým časovým odstupem. Kdysi přehlížené nebo zkrátka tehdy nepřenosné „podružnosti“ nástupem audiovizuální techniky doplnily a zmnohonásobily význam zprávy.
Uvedu jen malý příklad – povodně. V „době tiskové“ se zpráva o přírodní katastrofě dostala do povědomí lidí (čtenářů) prostřednictvím zase jen tištěného slova. Se zpožděním, bez obrazu a zvuku. Na emoce bohatá událost se absencí kamer a fotoaparátů stala prostřednictvím médií pouhou statistikou škod a obětí. Snad proto nepřekvapí, že poptávka po „informaci“ o takové události nebyla ze strany čtenářů příliš velká. Odpovídala jejímu umístění v novinách, kde z pohledu dnešního spotřebitele celkem nudný projev představitele státu na titulní straně dostal přednost před černou kronikou uvnitř listu.
Právě katastrofy patří k událostem, které mohou u člověka fyzicky nepřítomného vyvolat skoro obdobné emoce, jako u lidí pohromou přímo postižených. Podmínkou je ovšem reálný přenos události do povědomí člověka. Slova na tuto „práci“ nestačí. Řekne-li nám soused o požáru domu na druhém konci města, bereme jeho vzkaz jako informaci oproštěnou od všech subjektivních pocitů (samozřejmě pokud k tomu objektu nemáme žádný osobní vztah). Něco jiného je ovšem takový požár vidět, třeba prostřednictvím televize. Tento přenos informace má již velmi blízko ke skutečnému prožívání, tj. přímé účasti na události.
Podstatou a posláním mediální informace zůstává bez ohledu na formu jejího přenosu zprostředkování skutečnosti. To je plně závislé na stupni vývoje sdělovacích prostředků, k tomu určených. Jejich zdokonalováním se však zvyšují i nároky „konzumenta“ informací. Směr zatím stále udává rychlost a reálnost přenosu zprávy. Být u toho právě včas a co nejblíže.
Nejnovějším trendem v médiích je do víru událostí diváky nikoliv jen zasvětit, ale přímo zapojit. Prostřednictvím Internetu nebo mobilních telefonů lze přímo ovlivňovat skutečnost, například před televizní kamerou. Moderní komunikace v tomto smyslu se netýká jen zábavního průmyslu, ale mnohem důležitějších a vážnějších věcí, například voleb do parlamentu. Reakce příjemce mediální zprávy - recipienta - je dnes už stejně důležitá, ne-li důležitější než záměr odesílatele.
Mediální informace na počátku třetího milénia se proměňuje v mediální interakci mezi producentem a konzumentem. V jejím duchu se ponese i komunikace ve společnosti, která v hojné míře využívá moderních sdělovacích prostředků. Propojování komunikačních kanálů a zmasovění kultury jsou prvními výsledky globalizace na poli mediální scény.
Pozitivní stránkou popsaného procesu je bezpochyby dostupnost informací všeho druhu a minimální časová prodleva mezi poptávkou po informaci a jejím dosažení. Kladně, i když ne tak docela, se dá hodnotit i zapojení příjemce do tvorby a produkce informací. Například internetová encyklopedie Wikipedie tuto možnost poskytuje, což se pozitivně odrazilo na její popularitě a návštěvnosti v celosvětovém měřítku. Ani televizní či rozhlasový divák nezůstává už jen v pasivní roli recipienta. Programová skladba pořadů, jejich dramaturgie, usiluje o co největší zapojení diváka do průběhu vysílání. Nejde jen o zábavnou reality show nebo krimi live, ale jak už jsem v úvodu zmínil, přes média lze diskutovat s politiky, klást jim otázky nebo je prostřednictvím sms průzkumu podpořit či odmítnout.
Poslední velká kauza týraného chlapce v Kuřimi může za svůj vznik vděčit nejen modernímu médiu (domácí monitorovací soustavě), ale i pohotové reakcí náhodného „recipienta“, kterému zachycený obraz dítěte uvězněného v komoře nebyl vůbec určen. Byl jím soused obviněné matky, který signál z vedlejšího domu zachytil na své obrazovce. Jeho záznamem a poskytnutím policejním orgánům se z původně intimní zprávy v rámci jednoho domu stala klasická mediální informace pro všechny. S pozitivními i negativními důsledky pro další vývoj případu.
Jako každý lidský výtvor má informační technologie své slabiny a rizika. Třeba Internet je svou technickou podstatou uzpůsoben k identifikaci uživatelů. Totéž platí o digitální interaktivní televizi. Vedle ztráty soukromí jedince v multimediálním světě vidím další riziko v upadající kvalitě mediálních informací. Zákony logiky ani v tomto případě, jak se zdá, nečiní výjimku. Přílišná kvantita informací a jejich libovolná dostupnost za všech okolností, někdy doslova až vtíravost do mysli jedinců, mají za následek ztrátu jejich hodnověrnosti. Tlak zábavy a reklamy je až příliš silný, cílem poskytnutí informace dnes už není jen „snížení neurčitosti“ v mysli člověka. On je nejen divákem, účastníkem dění, ale i potenciálním zákazníkem. Média dnes mají sílu u něho vyvolat takové potřeby (ke spokojenosti svých inzerentů - objednavatelů), které by za normálních okolností neměl. Ať už se tak děje formou zábavy (k lepšímu životu) nebo způsobem zastrašování (vyhnout se riziku), do pomyslného světa Velkého bratra jsme vtaženi všichni, aniž bychom si to stejně všichni uvědomovali.
