Tím, co píšu v nadpise, jsem si jistá. Jsem typ člověka, který věří, že když budu sama sebou (a dovolím si být sama sebou), moje okolí se pročistí, oddělí se zrno od plev a zbydou mi v něm tak jen lidé, kteří za to stojí.
Už nepotřebuji, aby mě každý měl rád. Protože ne o každého pozornost, lásku a energii stojím. Začínám být nechutně praktická a vážím si času. Cítím, že ve vztazích je hlavní autentičnost a pravdivost. Před pravdou nikdo neuteče a přetvařovat se nejde na dlouho.
Je moc příjemné slyšet chválu a vědět, že je druhému s vámi dobře. Ale když to stojí úsilí a dobrá atmosféra je vykoupená tím, že sebe zatlačíme, pácháme na sobě zločin.
Není proč se bát toho, že někdo nás "nepřijme", že mu bude nějaká stránka naší osobnosti nemilá. Pokud dny, týdny, měsíce či snad roky živíme vztah, který nás stojí neskutečné množství sil, není to upřímný vztah. Tento těžký vztah tak zabírá místo jinému vztahu, který by pro nás byl prospěšný. Není na místě si lhát a čekat, že se něco samo zlepší. Jsou věci, které prostě mají být, a zase jiné věci, které prostě být nemají - a jen naše ego je z nějakých důvodů (měla bych, je to slušnost) pořád drží, protože i nepříjemná známá věc je o mnoho menší stres než neznámo.
Buďme svoji. S láskou a s respektem k druhým si budujme své hranice. Cokoli nám bude nepříjemné, říkejme. Dostaňme to ze sebe. Pracujme na sobě. Hledejme, v jaké pozici je nám nejlépe, pátrejme po tom, co nás dobíjí. Naše záliby a naše pravé já pak přitáhne ty, kteří budou rádi v naší přítomnosti a naopak vypudí ty, kteří nejsou naladěni na naši vlnu. Protože když pak budeme potřebovat pomoct, tito falešníci nás nechají na holičkách.
Nezůstávejme tam, kde se musíme obhajovat a získávat pozornost a čas druhých. Ten, kdo miluje, přijme bez podmínek.
