Zkrácená práce

Taky Csökkentett munkaidő — pokud umíte maďarsky. Jinak die Kurzarbeit, neboli česky Zkrácená pracovní doba. Stát navrhuje její použití jako mechanismu pro udržení zaměstnanosti. Ano, či ne?

Slovník jazyka českého uvádí, že se tento germanismus do češtiny raději nepřekládá a substantivum se používá v mužském, neživotném rodu. Další zdroje uvádějí, že prvně byl podobný mechanismus použit v Německu v roce 1910 a to s cílem udržení zaměstnanosti při uzavírání těžby a zpracování draselných solí. Dále pak v r. 1924 jako „Verordnung über die Erwerbslosenunterstützung“. A ojediněle i v jiných státech.

V jádru se má jednat o dohodu mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a státem o tom, že se zkrátí zaměstnancům pracovní doba a ušlý příjem jim zaplatí stát. Zaměstnavatelé se za to zaváží, že pracovníka nepropustí. Kurzarbeit má poskytnout zaměstnancům volný čas k rekvalifikaci na jiný obor či odvětví. Opatření by mělo být přechodné a zaváděné sektorově.

Obhájci mechanismu tvrdí, že pro stát je nákladově výhodnější doplácet na ne­od­pra­co­va­nou práci, než kompletní podporu v nezaměstnanosti. Zaměstnavatelé mají získat výhodu v tom, že po odeznění odbytových problémů nemusí vynakládat dodatečné prostředky na obnovení kádru kvalifikovaných pracovníků.

Dotace na platy

Proti tomu samozřejmě stojí celá řada jiných argumentů. Počínaje tím, že stát tím uměle vstupuje do platných pracovně-právních vztahů, modifikuje písemné pracovní smlouvy ad hoc. Pracovní vztah je primárně dvojstrannou smlouvou zaměstnance se zaměstnavatelem. Stát (a jeho mantra „Aktivní politiky zaměstnanosti“) není smluvní stranou, a pokud do vztahu vstupuje, jedná se o netržní, socialistický konstrukt.

Dotace budou údajně uplatněny sektorově, tedy z nějakého byrokratického rozhodnutí budou mzdy v jednom oboru dotovány a v jiném nikoliv. Jedná se tedy o protežování jedné skupiny zaměstnanců nad jinou skupinou zaměstnanců.

Kromě toho zaměstnavatelé budou zatíženi přídatnou administrativou, za kterou žádnou kompenzaci neobdrží, a jejich jediným benefitem bude nižší náklad na pozdější přijímání nového pracovníka. Ti ovšem při běžném fungování trhu práce s tímto nákladem počítají, takže jde o benefit dosti sporný. Náklady samozřejmě ponesou největší měrou všichni, kteří jsou dosud pracovně úspěšní.

Podle MPSV jsou náklady na návrat jednoho propuštěného pracovníka zpět do pra­cov­ní­ho vztahu 110 000 Kč. Dále vyčísluje, že s využitím zkrácené práce (4 pracovní dny, 1 den volno) jsou náklady jen 36 000 Kč. Pokud by stát takto dotoval 1 pracovní místo, tato částka by byla v průměru vyčerpána již za sedm měsíců (se započtením administrativních nákladů spíše už za 4 měsíce). Vzhledem k navrhovaným 6 měsícům a případně dalším šesti je jasné, že výpočty jsou chybné.

Problémem je, že se určitá část zaměstnanců v podstatě stane z 20 % státními za­měst­nan­ci a to dokonce za to, že nebudou v pátek pracovat. Stát je tedy doslova nebude platit za práci, ale za nicnedělání. To ovšem není ve státní správě nic nově převratného. Argument, že se budou rekvalifikovat, je poloprázdný, protože stát a ÚP nemají nejmenší představu, na co by se rekvalifikovat měli a jaké jsou reálné potřeby. Školství je zářnou ukázkou této neschopnosti.

V sektoru státních zaměstnanců je již dnes vytvořena umělá zaměstnanost v nebývalé míře. Kurzarbeit tuto umělou zaměstnanost jen posílí a dotacemi do mezd ještě více pokřiví vytváření reálných mezd a trhu práce. Stát se zase chce montovat do něčeho, čemu nerozumí; o čem má mnoho velmi přesně vypočtených čísel, ovšem z chybných vstupních údajů.

Kurzarbeit proto krátkodobě pomůže jen velmi málo. Dlouhodobě přinese další ad­mi­ni­stra­tiv­ní náklady, a jakmile bude již jednou zaveden, nebude žádná vůle se jej zříci.

Jde o poměrně průhledný pokus fabiánských socialistů o posílení etatismu.