Vliv d’Hondtovy metody

Minulý týden proběhly mimořádné volby do obecních zastupitelstev v několika obcích. K rozdělení mandátů je – tak jako v parlamentních volbách – použita d’Hondtova přepočítací metoda: metoda největšího zbytku a největšího průměru. Ta neumí přerozdělit všechny mandáty v průběhu jednoho výpočtu – vždy něco zbude, a tak musí být proveden druhý výpočet.

O tom, že d’Hondtova metoda (společně s velikostí volebních okrsků – malé obvody preferují velké strany) vede jednoznačně k nadreprezentaci velkých stran není vůbec pochyb. A jestliže je zároveň ještě užívána volební klauzule (u nás 5 %, v cizině často jen 2 %, nebo vůbec), pak lze s úspěchem pochybovat o rovných podmínkách soutěže politických sil, jak ji jednoznačně definuje Ústava (Hlava I. čl. 5: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Vzhledem k tomu, že volební klauzuli neupravuje Ústava, ale nižší norma, měla by být v úvahu brána i Ústava, Hlava I, čl. 9, bod 3: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“ Ve smyslu druhého bodu lze uvažovat, zda zmíněná klauzule nenarušuje, či nedeformuje myšlenku volné soutěže politických stran, přinejmenším spravedlivou soutěž o moc.

Vraťme se ale ke skutečným místním volbám do obecního zastupitelstva v „nejmenované“ obci. Z přiloženého obrázku 1 je patrné, že se jedná o malou obec se 442 oprávněnými voliči, z nichž volilo plných 327 voličů. Volební účast byla zcela „nadstandardní“ – 74 % voličů, což znamená, že voličům není v žádném případě osud obce lhostejný.

V obci byl stanoven pouze jeden volební okrsek a voleb se účastnila dvě nepolitická sdružení – označme si je pracovně A a B. Počet členů zastupitelstva je stanoven na 12, přičemž obě uskupení nominovala plný počet kandidátů – 12. Strana A získala 1 457 hlasů (39,9 %), strana B 2 195 hlasů (60,1 %). Systém d’Hondtovy metody je poněkud složitější (wiki), ale v jednoduchosti se podívejme, jak bylo s výsledkem voleb naloženo.

Pokud bychom nepoužili poměrný systém, na obrázku 4 vidíme závěr, že strana B volby drtivě vyhrála. Tak by tomu bylo ve většinovém systému. Pravda, strana A by neměla žádné zastoupení a 1 457 hlasů pro stranu A by definitivně propadlo.

Hranici volitelnosti pro prvé skrutinium určila volební komise na 133,1 hlasů pro stranu A a pro stranu B na 200,2 hlasů. Mně sice vyšlo o několik desetin jiné číslo, ale budiž. (obr. 1 a 3)

Po prvním kole (respektive po kolech čtyřech) byl určen jediný kandidát vítězné strany B a tři kandidáti strany A, kteří se „vešli“ do hranice volitelnosti (B1 a A9, A6, A10). (obr. 5)

Při dalších skrutiniích byly mandáty přidělovány postupně podle zvolené metody až došlo k naplnění všech mandátů. Obecný klíč poměru hlasů k přiděleným mandátům je zachován v poměru 7:5 pro vítěznou stranu. (7,12:4,78)

Pozoruhodností však je, že další skrutinia již nepoužívala skutečně získanou volební váhu kandidáta (listinu seřazenou podle výsledku), ale pořadová čísla převzatá z kandidátních listin. Za stranu A tak byli doplněni kandidáti A1 a A2, přičemž kandidáti A5 a A7 získali o dosti větší důvěru voličů, než ti doplnění. Nad vůli voličů byla tedy povýšeno pořadí kandidátů podle návrhu strany. (obr. 6)

Podobně dopadla i strana B, kde bylo doplněno plných šest mandátů podle stejného klíče. (Kandidát B5 resp. B2 získal mandát místo lépe umístěného B10.)

 Stejně tak listiny náhradníků zůstaly seřazeny podle kandidátních čísel, takže například kandidát A3, který v hlasování totálně propadl, je prvním náhradníkem. Voliči strany A byli tímto postupem „okradeni“ o plných 46 hlasů ve „prospěch“ neúspěšných kandidátů. Podobně (i když méně) byli poškozeni voliči strany B. (10 hlasů)

Ještě jsem nestihl přečíst celý volební zákon, ale výše použitý postup se mi jeví zcela nelogický. (Data čerpána z oficiálního protokolu stvrzeným úředníkem ČSÚ pouze s anonymizací osobních dat.)

Z uvedeného příkladu (a při tomto výsledku voleb) plyne, že d’Hondtova metoda sice umožnila podíl na moci straně A, ale zapříčinila zároveň, že její poměrně slabé mandáty budou při hlasování mít stejnou váhu, jako silné mandáty strany B.

Zcela obdobně pracuje tento systém ve volbách parlamentních – protlačeny jsou poměrně chabé mandáty, volby jedinečně straní velkým a etablovaným stranám, ty jsou nadreprezentovávány. (Už jen psychologickou obavou o propadnutí hlasu při volbě malé strany.) Řešením pro naši současnost by mohlo být zvětšení volebních obvodů, resp. zmenšení jejich počtu (až do mezního 1), omezení či zrušení uzavíracího kvóra (a jiné parametry pro předvolební koalice) a možná i jiný model přepočtu hlasů.

Kapitolou samou pro sebe je praktikovaný souběh funkcí – je třeba zakotvit zákaz souběhu moci výkonné a zákonodárné (klouzavý mandát) a z ní plynoucí imunitu ministerské funkce. (A významné omezení imunity i pro zákonodárný sbor, což je známý a nedosažitelný evergreen.)

„Volební zákon (ostatně jako každý zákon) je text s jediným zněním a nekonečně mnoha způsoby jak toto znění obcházet“. (Separátní votum Pl. ÚS 73/04 JUDr. Elišky Wagnerové)